|
| ||||
| ||||
|
— 25 —
trapný pro posluchače, někdy opět bývají voleny slaaclby tnístním silám nepi-iměřené, buclr".e jsou pffliš jednoducliy, snaduy, neb zase příliš obtížuy, což oboje budí jen ncchut, odpor a pohrdání. Konečně bývají často provozovány pod jménem reformy trivialní skladby bez veškeré ceny a dramatičnosti, které ani nevzdělávají, ani nezušlechtují, ani nerozněcuji k zbožnosti, ani nepoutají, leč vřískavými vysokými tony a velkým rámusem varhan a hudebních nástrojů, jichž každý majitel o sobě myslí, že nutno mu svým nástrojem nad ostatní vyniknouti. L toho povstává pak v pravdě pekelný rámus, který by dobře znázorniti mohl lilučnou hádku a rvačku v hostinci, nikdy však není možno tím tlumočiti vroucí cit a nadšení, s kterým duše nésti se má k Boliu. Když lid trápen a týrán jest ve chrámu pod jménem reformy i bez ní podobnými produkcemi »také církevní hudby«, pak ovšem nelze se di-viti, že lid s nechutí a odporem hledí na mnohých místech k reformě té. Proto také neubíjí se reforma hudby církevní ničím tak dobře, jako špatným provozováním dobrých skladeb nebo provozováním špatných skladeb. (obé svádí bezděky k toulu, že o přesné církevní hudbě mluví se pak s opovržením jako o něčem inferioruim, bezcenném. Má-li se reformě prospěti a u lidu pro ni povznášející zájem buditi, pak nutně třeba, aby ředitelé chrámové hudby vždy toho pamětlivi byli, že nejen Ituclba a zpěv světský, ale též zpěv a hudba chrámová jest a má býti uměním, a proto aby s pietou přistupovali jal: ku výběru skladeb, tak i k dokonalému jich nastudováni. Chápe-li se kdo úkolu toho jen rukou řemeslnou, pal: běda ovšem umění tomu, nebot ze vznešeného stává se ubohým a opovrženým. A žel, že tornu dosud nuioltcle bývá! Kdežto na koncertním podiu vždy snaliou jest věnovati péči co největší jak výběru skladeb, tal: i jejich nastudování a provedení, považovány bývají pro chrám a ku oslavě Tvůrce všehomíra dosti dobrými skladby nejobyčejnější, ano i nejhorší, které nejen zbo2nost, ale i přirozený krasocit lidu ubíjejí a urážejí. A k tomu ještě často to provedení skladby takové! Věru, žet nejvýše na čase, aby v našem století všestranného pokroku podobným zlořádům i v tonrto směru učiněna byla přítrž. Vždyt již pieta k Bohu vésti má k tomu, aby ve chrámě podáváno bylo to nejkrásnější a nejcennější, ale také jiné důvody ještě k tornu vy-bízejí, aby reformě hudby a zpěvu chrámovélio věnována byla jak pozornost co největší, tak i mravní podpora obecenstva. Povinni jsme tím totiž tér umění, povinni jsme tím i lidu, jejž povznésti, zušlechtiti má býti snahou všech povolaných činitelů. Mnoho mluvívá se o po-vznesení vzdělání lidu našeho, o tříbení jeho vkusu, zušlechtování jeho krasocitu, a hle, právě ve chrámech k tomu příležitost nejlepší a nejvhodnější pro nejširší vrstvy lidové. Proto, kdož s oním vzděláváním lidu opravdově to myslí, necht spojí se i na tomto poli ve svorný šik a též zde pomáhá i vkus lidu tříbiti i uměni očistovati a důstojně a čestně je uplatňovati. Co dosud bylo všeobecně řečeno, proneseno bylo jednak, by porozuměno bylo zvláštnímu rázu církevního hudebního umění, jednak na jeho obranu. Nyní všimneme si specielně jednotlivých druhu hudby církevní. Rozeznáváme tyto druhy církevní hudby: 1. gregorianský chorál, II. píseň lidovou, III. zpěv homofonní a polyfonní, též mensuráluí neb figurální zvaný, IV. hudbu instrumentální. V každém tom směru církev přesně zákony stanovila a vyměřila jakost, povahu zpěvu i hudby, naznačivši tak lira-nice, jež nelze přestoupiti, nemá-li trpěti tím jak posvátnost bolioslužby, tak i mista. Jinak umělcovo tvoření nijak není omezováno a poutáno, ale stejná svoboda mu ponechána jako při hudbě světské, jen na paměti má míti dle záhonů církevních účel liudby té a pal: i to, že hudba má býti věrným projádřením slova. Těmto zákonům porozumíme nyní snadno, máme-li na paměti, co předcházelo, a také snadno pochopíme, proč církev tak a ne jinak stanovila. Pro obmezenost místa nemohu citovati zákony sem směřující, jež jsou ob-saženy dílem v církevních kniliách liturgických, dílem v dekretecli koncilů, v papežských nařízeních, v rozhodnutích kongregace citu a v naiízeních jednotlivýcli biskupů Uvedu jen krátký jich obsah, přidržuje se encykliky Benedikta XIV. | ||||
|