|
| ||||
| ||||
|
26
,,Annus, qui hunt vertentem« z 19. února 1749, kde týž papež nařizuje, aby nebylo v církevní hudbě nic i. znesvěcujfcího, 2. světského a 3. tlieatrálnílio.*) ad i . Hudba církevní má býti p o-s v á t n o u vzhledem k místu, na němž se koná (chrám — sídlo věčného Boha na zemi), k času, ve kterém se ]coná (při mši sv.), a konečně vzhledem k c í l i, jejž sleduje: oslavení Boha, povznesení zbožnosti a vzdělání a posvěcení lidu. ad 2. Nemá obsahovati nic světského, profanního. I tento požadavek jest zde zcela přirozeným. Ví-met, že jest u zpěvů liturgických text hlavní věcí, a právě proto nejen že nesmí býti zkracován, ale také hudba má se úpině krýti s textem, t. j. hudba má přesně tlumočiti liturg i c k ý text a jej tonem sesilovati, ni-kdy však nesmí tam býti hudba věcí hlavní. Proto není dovoleno dávati takové skladby, kteréž této hlavni zásadě neodpovídají, tedy skladby, jež mají ráz pochodů, valčíků, houpavých barkarol. Taktu ejs budiž používáno jen zřídka a to ještě jen v tempu co nejvolnějším. Dále není dovoleno zpívati neb hráti na varhany úryvky; motivy a reminiscence ze světských s 10 l a d e b, jako: z oper, národních písní, pochodů, tanců atd. Také zpěvy solové, arie, duetta neb tercetta, písně beze slov, byt by byly umělecky sebe cennější, nejsou dovoleny, poněvadž slouží obyčejně k ukojeni marnivosti solistů a ne Bohu ke cti. Ve chrámu však pěti máme Bohu ke cti a ne ke cti a chvále své. Mimo to zpěváci, ani jediného nevyjímaje, zastupuji tam lid a proto tvořiti mají chor. Solo má míti jen ]oněz u oltáře obětující. ad 3. Konečně nemá býti ve skladbách církevních nic thea- *) Papež onen nařizuje v encyklice té následující: »Hudba a zpěv ve chrámu budtež takového rázu, by nebylo v nich ničeho znesvécujícího, svétského a theatrálního, ale aby víru a zbožnou náladu věřících rozněcovaly a zvýšenou takto zbožností duši k uctívání božského Maje-státu a k touze po věcech božských nabádaly.: Dále žádá týž papež, by zpéváci zpívali v kostele zbožné, zřetelné a srozumitelné, by lid textu rozuměl, a kárá zlozvyk dosud dosti zakořeněný, že smysl slov bývá zatemňován, ba často úpiné ne-srozumitelným činěn buď nemístnou rychlostí přednesu, nebo směsicí hlasů a hřmotem nástrojů. Podobné =Caereomoniale Episcoporum& nařizuje, aby v církevním zpěvu a hudbě nebylo ničeho povrchního, nedoceleného, profanního, rozpustilého, a tak mysl věřících nebyla odvracována od rozvažování posvátných tajemství.t r á l n í h o z příčin výše uvedených. Proto nejsou přípustny skladby, jež jsou komponovány k dosažení divaclelních effektů a k osvědčení vyškolenosti nebo bravury at zpěvákov}, či hudebníkovy.*) Zc lo těmto třem zásadám pojí se i čtvrtá, aby totiž všecky liturgické zpěvy byly pokud možno bezvadně a doloouale provedeny, samo se rozumí. Uvážíme-li v důsledcích to, co zálcony círlevní vy-žaduji, poznáváme, že círlcevni hudba nemá býti rázu liudby světské, ale lo Bohu povznášející, při tom však talcé něžná, pina vřelosti, piety a lásky, pLia dětinné oddanosti a důvěrné prosby (vždyt jest to modlitba, prosba dítěte k Otci), ne však přeslazená, unylná a sentimentální. Vyžaduje-li toho text, má býti mohutná, nitrem otřásající, má tlumočiti skálo-pevnou víru a nadšenou radost, ale zase nemá býti rozpustile veselá, přílišně hlučná a drsná. Obzvláště v líčení radosti i žalu nesmí přestupovati určité meze. Jest-li kde, pak zde nejvíce má býti uplatněno ono »zlaté středocestí« — aurea mediocritas. Jest to odůvodněno jednak velebností a důstojností božského Majestátu, jednalo pravdami křestansicého učení. Křestan netruchlí totiž jako by neměl žádné naděje, vždyt temnost zármutku osvětluje mu jitřenka vykoupení a bolest jeho mírní naděje v lepší život a v opětné sliledánf. Proto stavy duševní, jako pokání, zármutek nad zemřelými, nářek a stesk církve atp. nesmějí *) Takovými skladbami jsou nám známé skladby Schicdermeyerovy, Diabelliho a pod., jež ai dosud na nékterých chorech dávány bývají. Také skladby Ilaydenovy, Mozartovy, Beethovenovy a jiných klassiků hudby světské, ač jsou jinak velké umělecké ceny, nejsou přípustny do chrámu jakožto necírkevní, ponévadž text a hudba většinou si odporuií. Text byl skladatelům věcí vedlejší, hudba věcí hlavní. V církevním umění jest však text duchem tonu, proto hudba má jej vérné tlumočiti. Výjimkou skladeb téeh jsou Mozartovy mše F dur a D dur. Ze sl.ladeb jiných skladatelů u nás obvyklých, jako: Brožíka, Bahna, Horáka, Kemptera, Reimanna a j. jsou některé dobré, jiné necírkevní. Vinu toho, že skladby hudebních geniů, jakými jsou IIayden, Mozart, Beethoven, Cherubini, nevyhovují církevním zákonům, nenesou tak autorové, jako spíše sama doba je-jich. Zákony církevní upadly totiž v druhé polovici předešlého století úpiné v zapomenutí anebo byly zlehčovány, takže ani mnozi biskupové a knéží nedbali zákonů těch, tím méně ovšem jest se diviti, když nedbali jich svétští skladatelé. Proto také druhá polovice předešlého století a prvá polovice našeho století jest periodou pro církevní uméní po vétšiné ztracenou, ačkoli v oboru světské hudby vytvořena byla díla klassická a epochální. | ||||
|