|
| ||||
| ||||
|
-30
v řeči mateřské, kteréž nemají býti ničím jiným leč chorálem národním, jenž vy-kvetl z chorálu gregorianského na domácí půdě toho kterého národa. I my honosíme se celou řadou písní takových, pravých to skvostů. Těmto zbožným písním v řeči mateřské církev vždy velice přála, jak viděti jednak z ustanoveni mnohých provincialnich sněmů církevních,*) jednak z četných sbírek velice cenných písní již z dob nejstarších (na př. snůšky písní církevních v kanciorlálech z dob Karla IV. a jiných). Při slavné bohoslužbě jich církev připustiti nemůže z té příčiny, že lid a chor činně účasten jest bohoslužby, proto nutno, aby odpovídal knězi v té řeči, v jaké u oltáře zpívá. Proto však nelze činiti církvi výtku, že by snad při bohoslužbě jazyk mateřský odstrk.)vala nebo omezovala, poněvad tichých bohoslužeb, při nichž jazyk mateřský jest přípustný, jest daleko více než služeb božích slavných čili zpívaných, proto kdo si rád zazpívá, má lc tomu hojně příležitosti. Yři těchto lidových písních duchovních třeba jest toho bedlivě dbáti, aby obsah jejich byl věroučně správ- *) Církevní sněm pražský z r. 1860 (Tit. III., str. 96.) ustanovuje v této příčině následovně: =Zpěvy posvátné v jazyku obecném složené k menším slavnostem a každodenní pobožnosti nejen dovolujeme, ale i vřele si žádáme, aby duchovní správcové a ředitelé kůru svorně pečovali o jich pěstování v lidu věřícím. Mocně zajisté dojímá mysl a vzbuzuje city víry, lásky a skroušenosti v hojné míře, když takořka jedněmi ústy a jedním srdcem veškerá osada prosby své vzhúru vysílá k trůnu milosti a milosrdenství božího. Po příkladě předků ve zpěvu zbožných písni neunavných nechY věřící lid náš jakožto dědic zbožné mysli jejich již záhy z mládí uvyká prozpěvovati zbožné písně přede mší sv. i po ní. Společnou snahou a pilným cvikem ve školách snadno do-sáhne se toho, že s dostatek bude těch, kdož by nábožně a správně zpívali, a že zřízeni budou spolkové co nejvíce podobni těm, kteréž jindy pod názvem bratrstev literáckých v této zemi kvetly. Pastýřové duchovní peču tež o to svédomité, aby se užívalo písní jen takových, kteréž by obsahem i nápěvem v pravdě vzdélávaly, takové pak, jež bludné jsou, nevhodné nebo na způsob svétských složené, aby vymítény byly. Mimo to dbejtež také, aby písně byly podlé úmyslu církve přiměřeny slavnosti, která se slaví a bohoslužbé, která se koná. Zpívají-li věřící při oběti mše sv., tu aspoň za kánonu (t. J. v čase od Sanktus k sv. přijímání) jenom takové písně zpívány budtež, které obsahem svým ku svatým úkonům se hodí. Aby ale všude bylo s do-statek zbožných zpěvů, mají kromě hymnů liturgických i takové písně opatrně býti sebrány, jichž lid ode dávna užívá a které obsahem i nápěvem svým nejvíce chvály zasluhují.n ý m, dále, aby i jejich nápěv požadavkům církevním vyhovoval, t, j, byl skutečným znázorněním slova tonem a zbožnost v pravdě rozněcoval. Osobní subjektivní vkus zde nerozhoduje a rozhodovati nemůže, ale jak řediteli kúru, tak i lidu říditi se jest platnými zákony, jež církev i hudební umění předpisují. Proto ne každá píseň, která má text nábožensky a nápěv k tomu, jest již písní církevní, ne každá hodí se do kostela a tím méně ke mši sv., třeba ne-obsahovala ničeho věroučně nesprávného. Mnohé písně hodí se dobře pro soukromou domácí pobožnost, nebo při poutích na místa posvátná, neb při práci v poli atd., ale v kostele byly by ne-vhodnými, poněvadž ani text, ani nápěv písním světským podobný není posvátnosti chrámu přiměřen. Píseň duchovní, jsouc druhem lidové písně národní, má-li odpovídati požadavkům církve i umění, jakož i vznešenosti úkolu jejílio ve chrámu, má míti dle platných v ohledu tom pravidel tyto vlastnosti: Budiž: t. krásnou obsahem i formou, jak vyžaduje toho důstojnost a vznešenost písně duchovní. Tím nestane se nesrozumitelnou, vždyt krásno die aesthetiky vyžaduje jednoduchost, co jest ale jednoduchým, jest také srozumitelným; 2. ryzí, jednoduchou a prostou obsahem i nápěvem, jalo to vlastní písni národní. Hledanost, strojenost jsou na úkor písni duchovní; 3. vřelou a opravdovou, vždyt nepovstala násilně, ale vytryskla z vnitřního zanícení v návalu citu, a proto právě nésti má charakter srdečnosti, vřelosti a hlubokého citu; 4. zcela pochopitelnou a srozumitelnou, třeba obsahovala hluboké pravdy; 5. obsažnou, t. j. málo slovy mnoho má pověděti. Má tedy obsahovati slova význačná, projádření má býti spíše úsečné, ale přesné, souvislé a jadrné; 6. zpěvnou a libozvučnou již v textu, by tak k zpěvu přímo vybízela ; 7. obsahem věroučně správnou a přesnou, při tom ale dalelca budiž všeho suchoparného poučování, by tím nebyl ničen poetický národní charakter písně lidové ; 8. opravdově a ne uměle zbožnou, by z ní vyznívala., a v ní se obrážela blaživost víry. (Pokračování.) | ||||
|