|
| ||||
| ||||
|
knI,olickon
posvá.tll(111 CYRXLLSZÉ. Majitel, vydavatel 1902. Ročník XXIX, F. J. LEHNER. hIo 5.8 6, ~Inlltii~mniinnunnunninuunuunumnuuniinmmniiiinunnnmiunnuuunnnuninnuuunmm~nnwumiuumnninnnmuuuununnnniiuinuiil~niuliiuillLlí;' Obrana reformy církevní hudby. Napsal František Jirásek. (Pokračování. V krátké době po uveřejnění shora zmíněného článku vyclal Witt brožurku >Poměry katolicl:é církevní hudby, přede-vším v Starobavorsku.« Dřímající v něm povaha církevnílio hu(lebníka, ovládající ho již na počátku své kněžské dráhy, probouzela časem l: stále jasnějšímu vědomi, až konečně nedala se ničím více utlumovati a odfilosofovati. V této své životní periodě, piné skepse a kvasu, neměl Witt oné, každému umělci nutné autokritiky. Ký div tedy, hledal-li u věcech skladby, aesthetil:y a reformačních snah svých spolehlivých rádců v osobách zkušených, odborně vzdělaných, v litur-;ii, historii ]sudby, v chorálu a klassické polyfonii dobře znalých. Nejspolelilivějšim rádcem byl mu zde asi dr. Proske, jemuž i začasté předkládal své skladby k posouzení. Při podobné příležitosti odvětil mu tento: »Jest velmi žádoucno, aby v pokrokovém stylu tom bylo dále komponováno, s tím však předpokladem, že ten který skladatel vžil se cele do výrazu chorálu a Palestrinova slohu.« Nejeví se v odpovědi té vůčihledý kompromis moderních prostředků s posvátným duchem antické hudby? Mluvil zde Proske o nějakém čistě slohovém neb technickém imitování klassické polyfonie? Nikoliv! Horoval pouze pro cudný, majestátný, krátce posvátný výraz církevní hudby v roucliu moderním. Vidí-li kdo v tomto novopalestrinismu jakéhokoli zpátečnictví, nezbývá mu tudíž jiného, než obdobně souditi o moderni české hudbě, vzešlé z kompromissu národní liudby s panujícím právě stylem hudby světové, kteréžto dilemma našim antagonistům nebude asi po chuti. Roku 1861 radil se Witt s Proskem, možno-li církevní hudbu tak zreformovati, že by reforma konečně vyhovovala i kůru venkovského kostela. V ohledu tom pravil Proske: »Veškerá snaha zdá se mi býti v tomto bodu marnou; neboli vše, cokoli ve prospěch reformy dosud vykonáno a v tu dobu právě se děje, pozvolna zase mizí. Poměry v ohledu tom se naopak ještě zhoršily, pročež vzdávám se veškeré naděje v budoucí lepší časy. Nevidím se ostatně povolánu býti k potýkání se s lidem, pracovati na poli čiré hudební praxe, sestupovati v roviny obyčejných poměrů hudebních. Nehodím se krátce k populární polemice — a proto také napadených našími protivníky starých klassiků nikdo nehájí — není tu nikoho, kdo by se jich ujal a světu je demonstroval«*) Tklivým bolem pronešená slova ta působila na Witta dojmem přímo zdrcujícím; ztrácel po této rozmluvě veškeroti naději na zlepšeni trudného stavu círlrevuí hudby tou měrou, takže byl již *) Dr. Franz Witt. Ein Lebensbild von A. Walter. Verlag von F. Pustet in Regensburg. | ||||
|