|
| ||||
| ||||
|
-35
ovládající dokonale formu a pravé cír-]cevuí hudbě vlastní- výraz. Skladbami svými konečně také dokazoval, že není nikterak exlclusivním (za jakéhož byl často pokládán), že nepohrdává ani moderními prostřecllcy ani instrumentálním koloritem, ač v zásadě nemyslil jinak, než ve sloliu vokálním budto a capella neb za průvodu varlian, k něnntž připojoval někdy i průvod neobligátnicli tronibonů. Instrumentálně, v běžném slova smyslu vlastně orchestrálně psáti budto nechtěl aneb nedovedl. Nevít ostatně známo, že by, kromě Greitha, jiný reformní skladatel byl v tomto smyslu komponoval. Proto také \Vittova orchestrovaná díla vyhazují orcliestr jako luasi luxusní dodatek k průvodu varhan, lépe řečeno jako ústupek z ohledů na stávající v oné době poměry hudební, kde opatrnosti dvojnásob nezbývalo. Na Wittových skladbách jest patrný vliv stylu různých dob a mistrů. Tak na př. mnohá a capella motetta i ta která mešní skladba jelio tílinou částečně l: stylu Nizozemců poslední periody (Orl. Lassus), částečně tal:é 1: Palestrinovu slohu. V mešních a jiných skladbách s nástrojovým průvodem jeví se zase jakýsi komprot7iis l:lassické polyfonie se slohem oratorním, po případě i se slohem ryze varlianuím. V »Te Deum laudamus« op. io a v Missa » in hon, sc. Francisci Xaveru« možno stopovati do-konce vliv koncepce Beethovenovy. Viniti Witta proto snad z eklekticismu a epigonství dovedla by jedině jen strannickost a clilettantská povrchnost. Srovnáme-li vyníkající díla tohoto mistra na pi-.: Missa »in hon. sc. Francisci Xav.<, Missa »in hon. sc. Luciae«, »Te Deum« op. io, »Stabat Mater«, Missa »in hon. sc. Raphaelis«, Litanie z A moll, Missae op. t2 et 14, Missa »1•xultet<, Missa op. icg, »lmproperie,< a nuioliá významná motetta s výše dotčenými skladbami starších mistrů, neshledáme se tu nikde s typickou, všem epigonům vlastni manýrou, eklektika aneb dokonce napodobitele prozrazujícího, nýbrž setkáme se tu s úpině samostatně tvořícím, originálně a převahou moderně se vyjadřujícím talentem, jehož individualita předem již vylučuje každé el:latantuí přimknutí se l: tomu kterému, byt i sebe skvělejšímu vzoru. Sluší zde připomenouti, že i náš genialui Smetana slovem i skutkem dokazoval se býti stoupencem R. Waguerova slohu, aniž by takto zabředl do jakéhokoli epigonství — a že mezí př-ilnutíut k jistému stylu a slepým napodobováním jistého vzoru zeje oliromuá propast. Vždyt konečně i Palestrinu sluší pokládati za přímého dědice vymožeností nizozemských slIadatelů, jež nepřekonanou až clo dnes genialností jedině on dovršil. A postrádal-li by moderní světskou hudbou odchovaný posluchač Palestrinovy musy jakési vniterné pásky jednotlivých period a vět, tož směle odpovídáme jemu, že vice méně tušený nedostatek teu spočívá výhradně jen v neznámé v oné době modulační reciprocitě, t. j. v důrazném poukazování cizoškalné tonality k tonalitě panující. Tof nepopiratelně jeden z kardinálních momentu novodobého hudebního cítění, příkladem l.lassické periody světské hudby, jmenovitě pal: Beethovenem skvěle demonstrovaný — a teprv Wittem v církevní hudbě inaugurovaný, kterýž těžil z vymožeností všech stylu a period svým neobyčejně hlubokým vzděláním historicko - aesthetickým, jsa pi-i tom podporován svým vzácným talentem hudebním i nápadnou až bystrostí ducha. Tyto vlastnosti dovolovaly mu soustředovati v jednom téměř ohnisku asketický výraz chorálu, styl i výraz klassícké polyfonie, modernisující styl 17. věku, oratorní sloh 18. století — ano i vymoženosti moderní světské liudby, pol:ucl posvátnému výrazu církevní hudby ne-odporovaly. Proto dlužno Witta vším právem nazvati stylistem regenerované církevní hudby, jenž ostatním skladatelům prometheicky posvítil na cestu --a proto také ]ze směle tvrditi, že re-forma, pokud ji jde o skladby moderní (celkem přístupnější), děkuje Wittovi vlastně vše. Nikoliv \Vitt publicista, organisator a agitator způsobil tak mocný rozmach reformy, nýbrž Witt skladatel. Filosofovati o hudbě neznamená v prali mnolio, nýbrž zde závisí vše na demonstraci ad aures. Nebot: »Verba docent, exempl_a trahunt.« Klassickou polyfonií nelze všudy a vždy program celého církevního roku pro celkovou nepřístupnost její vypiniti. Výhradným zase pěstováním celkově přístupnějšího chorálu nezíská se ani při vzorném provedení mnoho přátel reformy. "Tedy vše s mírou a s náležitým ohledem tia místní poměry, zvláště tam, 1<:de dlužno nejdříve vkus reprodukujících sil i zbožných 1* | ||||
|