|
| ||||
| ||||
|
blaženého kraje, ve kterém první člověi:, nesmrtelný cíle těla i duše, dokonalý dle rozumu a vůle stýkal se důvěrně s Hospodinem i s těmi blaženými duchy nebeskými, kteří byli jelio učiteli ve chvále Boží.
Tento nebes]:ý původ hudby a zpěvu ukazuje se také tím, že i v tom vyhnanství vezdejším, i v tomto slzavém údolí nikdy neul:azuje se paní muzil:a krásnější a vznešenější, než když oslavuje Hospodina, l:dyž velebí moc a slávu Jeho, když opěvuje díla rukou jelio. Při zpěvu duchovním rozpomíná se jaksi paní muzika na svůj nebeský původ a vzpomínka ta ozařuje celou bytost její. Nad zpěv duchovní není žádný jiný mocnější. Při-hodilo se mi jedenkráte, že zpívala se v kostele při mši sv. píseň »Tvůrce mocný nebes, země«. Zpíval jsem s chutí sebou. Přede mhou stál mladý člověk, ani ne 30 let, v nejlepším věku. Když došlo v písni na slova: »jest to osud člověčenství, jemu se clici podrobit«, tu se ten mladý muž přede mnou celý zachvěl. -- "Známo jest, co svatý Augustin vy-pravuje sám o sobě : Když v Miláně slyšel zpívati žalmy a jiné duchovní písně, celá duše jelio rozplývala se duchovní blahostí a hojné slzy tekly mu po lících; tal: by1 dojat duchovním zpěvem nábožných ki•estanů. A bylo na světě mnoho jiných lidí, které nábožný zpěv rozechvěl až do hlubin duše jejicli a opět jiných, jejichž mysl povznesl z prachu země až k nebeským výšinám. Patrný to důkaz, že v končinách nad hvězdami jest pravý domov zpěvu, aspoň zpěvu ducliovního. Jiný ještě důkaz jest tento: V báje-sloví skoro všech národů pohanských pí-ičítá se-původ hudby a zpěvu bytostem vyšším, nadlidským, nadpozemským, božským. Staří Lgyptané přičítali původ zpěvu bohyni Isis a původ nástrojů liudebních, fjétuy a lyry, přičítali bůžkům Osirisu a Thotovi. Indové odvozovali původ hudby od boliyně Sarasvati (choti Bralunově) a syna jejího Nareda. Řel:ové připisovali původ hudby bůžku Apollinovi a bohynini Musám. V těchto bájích pohanskýchi jest mnolro smyšlének pouze lidských; jest v nich ale časem také zrnlco pravdy a sice potud, pokud v nich zachována jest památka na původní stav člověčenstva, na ráj, na stvoření světa, pokud v nich slovem zachována jest jakási stopa a jakýsi stín onolio prazjevení, které se dostalo prvním rodičům v rájiod Boha samého. A tal: i z tolio, že všecicy ty báje různých národů přičítají původ zpěvu bytostem vyšším, obsaženo jest asi to zrnko pravdy původní, že dar zpěvu od Boha samého pochází a že počátek liudby a zpěvu saliá do samých počátků pokolení lidského. Víme tedy již, jakého původu paní muzika jest a tal:é, jak stará jest. Má ctihoclné stáří, Čítá víc než 6o00 let a všecko její zapírání, že tak starou není, nic jí nezpomáliá. Dámy sice rády od-počítávají a na svém věku t, zv. subtrakci provozují, ale paní muzice žádná subtralcce a žádná divise nic platna není. Stáří její ul:azuje nám sourodná sestra její: řeč lidská. Dojista, co pokolení lidské tuto zemi obývá, řeči a mluvy užívá a řečí a mluvou vespolek se dorozumívá. V písmě sv. psáno stojí, že Bůh, když člověka stvořil, jednotlivým tvorům k němu jíti kázal, aby jim člověk sám jména dal. Jména dal jim ovšem slovem, řečí, mluvou. Mluvil tedy člověk hned od počátku, poněvadž dokonalým stvořen byl a k dokonalosti jeho i mluva a řeč náleží. Jsou pak mnozí učenci, l:teří tvrdí, že zpěv byl dříve ještě nežli řeč, že tedy člověk dřív zpíval než mluvil. Recká báj jedna vypravuje, že umělec jakýsi zhotovil z mramoru překrásnou sochu. Dílo zdařilo se tak umělci, že unešen dokonalostí vlastního díla svého žádal bůžka Apolliva, aby sochu oživil. Apollo prý skutečně sochu oživil a první známka života té nové bytosti byl zpěv, r. počáticu slabounlcý, sotva slyšitelný, čím dále však tím mohutnější, až přešel v úchvatný jásot z nového života a velebu bůžka i umělce. Podobně asi před-stavují si ti, co praví, že zpěv byl dřív než řeč, první okamžik života praotce lidí, oživeného duchem Božím. Sám začátek svého života zasvětil první člověk nadšenou oslavou Hospodina, velepisní díků za dar života. Odůvodňují pak učenci domnění, že byl zpěv řeči dřív, tím, že za oněch pradávných časů, na počátku lidstva, vůbec vše co dokonalejšího bylo i dřívějšílro. Dříve byli lidé šfastni, pak teprv neštastni; dříve byli ctnostni, pak teprv hříšui; dřive silni, pak teprv i co do tělesné stránky slabi a křehci. A poněvadž zpěv, jak jsme již slyšeli, jest něco dokonalejšího než řeč, byl tedy i dřívější. Jiní učenci totéž sice tvrdí, že totiž zpěv byl dřív řečí, ale udávají toho pří- | ||||
|