|
| ||||
| ||||
|
— 38
í:iuu zcela opačnou: zpěv byl prý di•íve než řeč, že byl něčím nedokonalejším než řeč. 1Zeč lidská, praví, nebyla na počátku tak dokonalá, jako nyní. Řeč lidská byla prý z počátku více samolilásková iiež souhlásková. Souhlásky jsou prý původu pozdějšího než samo-hlásky a dovolávají se při tom toho úkazu, že i malé dítko, když mluviti počfuá, více samohlásek než soul.lásek tvoi-í a užívá; dovolávají se také mluvy jistých divokých, nevzdělaných posud národů, kteří prý rovněž více samohláskovou než souhláskovou řeč mají. Tato pak původní nedokonalá samohlásková ice byla prý více zpěvem než řečí, poněvadž jednotlivé ty hlásky povznášeny byly táhlým zpívavým hlasem asi jako když dítko usíná a si zpívá anebo jako vy-padá t. zv. »halekání« moravských pastevců, když ze vzdáli na sebe volají. — Ač tedy tito druzí učenci vycházejí ze strany docela jiné a přímo opačné nežli první, od nedokonalého k dokonalému, od řeči neúpiné k úpiné, docházejí přec k témuž závěru jako oni, že totiž zpěv byl dřív než řeč a mluva. Jeden z nich, Angličan Blocklock výslovně praví, »že první mluvou mezi lidmi byla hudba (t. j. zpívavý spůsob obapolného se dorozumívání) a že dříve než naše myšlénky vyjadřovaly se zvuky článkovitými (t. j, samohláskami od souhlásek v články spjatými), sdělovaly se tony, přiměřeným spůsobem co do výšky neb do hloubky pozměněnými«. Jest ještě jedna třída učenců, kteří rovněž zastávají mínění, že zpěv byl dřív než řeč a sice proto, že jest prý zpěv člověku tak přirozený a vrozený jako ptákům a jiným zvířatům. Jsou prý i jisté opice a jistí hlodavci, kteří též zpívají. Darviu z toho soudí, že když zvířata mají schopnost vydávati hudební tony, měl prý i člověk schopnost vyjadřovati vášeň svou liudbou a zpěvem dříve než mluvou klidnou a článkovitou. Darvin totiž pokládal hudbu jen za výraz vášně a duševního rozruchu a člověka za trocliu lepší vyvinutější opici. Dobře na to praví Hostinský (v rozpravě »O prvotinách umění hudebního«), že jest rozdíl mezi hudbou a Hudbou a mezi zpěvem a zpěvem. Kdyby zpěvem nazváno býti mělo ono mňoukání opic a hlodavců, pak zajisté naši kocouři a naše kočky provádějí v jistý čas hotové koncerty a žábí kantáta na rybníce vyrovnala by se nejkrásnějšímu čtverozpěvu at smíšenérnu af nesmíšenému. »l)arvin vůbec, praví Hostinský, užívá slov »krása«, »umění«, »vkus«, »hudba«, »zpěv« atd. na mnoze ve smyslu tak širokém, že některé podstatné znaky oněch pojmů, které s těmi slovy obyčejně spojujeme, stávají se již pochybnými« t. j. že to už až, co Darvin o nicli praví, ani pravda není. Ze smyslu těchto učenců byla by pravda paní muzika starší uež sourodá sestra její řeč, ale ovšem jen telidy, kdy-bychom nečinili rozdílu mezi hudbou a hudbou a mezi zpěvem zvířecím a zpěvem lidským. Lidský zpěv není jen nahodilé pronášení jistých zvuků, není jen výraz jakéhosi rozechvěni, pudu, vášně, ale jest to postup tonů zušlechtěných, vespolek úměrných a vědomky tak se-řaděných, že řada ta budí v cluši pocit libý a lahodný. Zpěv lidský v obyčejném slova smyslu jest ten, který spojen jest se slovem a řečí, který řeč naši okrašluje jako barva kresbu, jalco květ rost-línu, jako roucho liolou figurinu. V tomto smyslu skládá se zpěv ze dvou živlů : ze slova a nápěvu. A pi-ihlédueme-li k oběma těmto živlům trochu blíže, shledáme, že jest zpěv dle obyčejného smyslu slova ve skutečnosti mladší své sestry řeči. První živel, slovo, jest základ zpěvu. Pochybený jest výměr, že »zpěv jest hudební krásno na hlase lidském«. Výměr ten odezírá na prosto od hlavní a základní části zpěvu, od slova a i•eči a hodí se leda těm, kteří říkají, že nezáleží prý na tom, co se zpívá, nýbrž jen, jalo se zpívá. Kdyby nám tu ale někdo něco zpíval v řeči úpině nezuáiné, právem bychom mu řekli: co nám to platno, když tomu nerozumíme. A ještě menší by asi pochvaly došel ten, který by po spiisobu malýcli dítek zpíval píseň — beze slov. Bez slova a řeči není v pravém krasoumném slova smyslu žádnélio lidského zpěvu. Předpokládá se ale řeč vyspělá, zdokonalená, ne jakási počáteční, ne jakési teprv začátky řeči, jaké shledáváme na počátku pokolení lidského u clítka, které se teprv mluvit učí, aneb jaké snad byly dle mínění oněch učenců na počátku pokolení lidského. Taková i•eč ku zpěvu ve vlastním slova smyslu se nehoclí, poněvadž v také řeči jest obsah myšlénkový chudý./pěv, má-li to ovšem býti zpěv ušlechtilý, vy-žaduje ovšem řeč bohatou na myšlénky a ua slova pečlivě volená, aby v těch | ||||
|