|
| ||||
| ||||
|
-- 40
tony a hudbu. Proto jsou památky umění hudebního mnohem pozdější a mladší než památky umění literního, kdežto památky umění výtvarného: malířství, sochařství, stavitelství jsou starší než památky písemné; nebo původní obrazné písmo bylo již plodem umění malířského. Dříve tedy člověk maloval a kreslil než psal, rovněž tak jako dříve stavěl a vy-řezával, než kreslil a ryl. — Není také pochybnosti, že lidé nuioliem dříve mluvili, než co mluvili, zaznamenávali a že též mnohem dříve zpívali, než co zpívali, psanými znaménky naznačovali. Proto by nám ani nejstarší písemné památky nepověděly, oč mladší jest zpěv než řeč. Nezbývá tedy uež spokojiti se blahým vědomím, že zpěv, mladší uež řeč, nikdy nestárne, poněvadž umění, vyšedší z končin nesmrtelnosti, zůstane věčně mladým. Jakým směrem nésti se má reforma církevního umění hudebního, a jak by i střední školství mohlo reformě té prospěti. Příspěvek ku reformě církevního umění hudebního. Napsal skot, učitel P. Jan Novák, (Pokračování.) Se všemi těmito vlastnostmi setkáváme se u duchovních písní starých, které povstaly v době, kdy ještě umělá poesie nezatlačila poesii lidovou a kde otcové naši, jsouce ua vrcholu slávy své, byli též pini síly a zbožnosti, takže písně ty byly pravým odleskem a prejádřerím zdravého, mohutného života národního, jakož i zdravé pravé vroucí zbožnosti (na př. rorátní zpěvy z dob Karla IV.). Dobou tou dle soudu dějin jest století 14., obzvláště doba Karla IV., otce vlasti, kdy, jal: di Palacký ve svých dějiuácli, »jevila se nábožnost národu českého tou měrou mocnou a vroucí, že ji věk náš rozumový sotva stihnouti může«. Proto hlavně písně z této doby mají nám býti vzorem lidové písně duchovní i pro naši dobu. 'Folil: ku posouzení a správnému po-rozumění pravélio rázu duchovní písně lidové, s níž denně v chrámech se setkáváme. K úphiosti ještě jen tolik po-dotknouti třeba, že ku mši sv. přípustny jsou z písní výše uvedených jen takové, které obsahem jednotlivých sloh odpovídají úkonům kněze při oltáři, t, j. takové city, myšlénky a dobré úmysly vzbuzují, jaké kněz vzbuzuje při úkonech těch, takže lid jest palc s obětujícím knězem v úzkém, intimním spojení, jak jest to úmyslem církve, aby lid v duchu obětoval s knězem: kněz tělo Páně, lid pak své srdce s jeho vůlí a dobrými úmysly. V ohledu tom jest dosud třeba v nuiohých chrámech mnohé nápravy a zlepšení, a mnohé také ještě dalo by se říci o předmětě tom, než obratme radějizřetel svůj k praktické stránce, jak by totiž možno bylo se zdarem duchovní píseň pěstovati a čím k jejímu zušlechtění přispěti. Pro zušlechtění lidovélio zpěvu duchovního mnoho učiniti mohou uásledujfcí dva důležití činitelé: školní dítky a literátské sbory, které kdys tolik kvetly, jichž však dnes více nemáme, proto, kde to možno, třeba je zakládati, pak ale také s nimi cvičiti. Má-li píseň duchovní býti pěkně za-zpívána a úloze jí círl.ví svěřené vyhověti, t. j. vřelý, zbožný cit, z něhoi vyplynula, stlumočiti a opět taký cit vyvolati (reciprocita citů), jest třeba pa-matovati, že jest největším uměním býti přirozeným, a proto, že jest též uměním píseň tak přirozeně zazpívati, jalo byla vytryskla. Prostá píseň nesmí býti jen mo.iotonně, lhostejně odzpíváua, nýbrž přednesena, ne sice theatráluě, ale při-rozeně tak, aby stlumočila vřelý cit, pocliodící z vnitřního přesvědčen{. K tomu však mnoho také napomáhají prostředky a pravidla, jichž zpěv jakožto umění vy-žaduje, proto o nich také zmíním se ve stati této . 1. Budiž dbáno pevné, ale také čisté a jasné intonace, by ton nebyl mlhavým a neurčitým. koho zpěvák dosáhne, otvírá li pi-iměřeuě ústa (více ale než když mluví), aby ton jasně vycházeti mohl. 2. Velice důležitým činitelem při zpěvu jest správná výslovnost, která v prvé řadě náleží k jeho dokonalosti. Proto jest nezbytno, aby cvičitel nepolevil zpěvákům (dětem, lidu) tak dlouho, | ||||
|