|
| ||||
| ||||
|
pokud textu není úpině dobře rozuměti. Správná výslovnost však vyžaduje, aby jednotlivé hlásky a slabiky byly přirozeně dlouze nebo krátce vyslovovány, jak toho mateřská mluva vyžaduje. Proto samohlásky dlouhé nebuďtež zkracovány, krátké pak: nebud'tež prodlužovány, ale spíše kratčeji a ostřeji vyslovovány než v mluvě obyčejné. Při bodu tomto ne-mohu neupozorniti na zlozvyk dosti běžný, jenž záleží v tom, že lid přiměsuje textu rozličné přívěsky, výslovnost i píseň hyzdící (ha místo rr tedy hale místo ale atp.) To nebudiž naprosto trpěno. Také nic nesmí býti vynecháno, ani hlásky, ani slabiky, čímž konec slova často mizí, a text i smysl stává se ne-srozumitelným.
3. Slova zřetelně a správně s pravým přízvukem vyslovená a od sebe přesně výslovností oddělená budte dle smyslu spojována ve správné celky. To však vy-žaduje správného vydechování a oddechování na správných místech. Pravidlem budiž nikcly neoddechovati uprostřed slova neb za slovem tam, kde by myšlénka nesprávně byla přerušena nebo smysl věty porušen. Naučiti se dechem hospodařiti, jest při zpěvu velmi důležito, a vyžaduje cviku.") 4. Přednes měj hned při cvičení tempo povaze písně odpovídající, jež budiž zachováno až do konce, ne aby počátek byl accellerando, konec pak ritardando, nebo opačně. Takový přednes písni ]zostelní jest úpině cizím. Tím ne-chci říci, že by se stejnoměrně každá slabika měla zpívati. Hlavním pravicliem při přednesu písně jako u chorálu jest: Zpívej zcela přirozeně tak, jak bys přednášel bez not. Vž(lytinaše píseň duchovní vykvetlá na rodné půdě domácí vypučela z chorálu gregorianského, kdež neplatí trvání not (ty na-značují jenom nápěv), nýbrž rythmus, délka a krátkost slabik, proto přednes duchovní písně naší musí býti rázný a živý jako ta česká povaha, z jejíž útrob *) Zpěvák má si při zpěvu počínati takto: Stůj zpříma, ale tak, aby nohy byly u sebe a tíha těla nepatrně spočívala na levé noze. Hlava bud poněkud v zad nakloněna, by hrdlo bylo úpině volné. Prsa buďtež mírně vypjata, ústa pak otvírej asi tak, jako bys zvučně vyslovoval samohlásku ca, při tom ale rozšiř rty na obě strany jako k úsměvu, by neměly tvar samohlásky o. Oděv měj volný a ruce též volně podle těla. Vdechuj hluboce, ale lehce, vzduch na okamžik ponech v plících, a pak teprve klidně, zvolna a stejnoměrně vydechuj. Jen tak naučí se zpěvák hospodařiti dechem a vyvodí z hrdla ton okrouhlý a jasný. vytryskla. Ovšem též zde dobie zachovati zlaté středocestí : ne rychle, ne také zvolna, aby tím více uplatniti možno bylo výrazný přednes. Obvyklé dosud zdlouhavé, nudně loudavé tempo správný přednes ubijí a nemožným činí. Nebudiž zapomínáno, že i při písni jest text se svým obsahem věcí hlavní, nápěv jen prostředkem obsali textu k piné platnosti přivésti. To však nemožno při onom těžkopádném tempu, v jakém jak lid talc i mnozí varhaníci si libují. Píseň má plynouti přirozeně, a pak dá se o d u š e v n i t i. Jen budiž každá hláska, každá slabika a každé slovo přirozeně jasně a jadrné vysloveno, a pak přednes nebude ani rychlý ani volný. Tak správná výslovnost spojená s porozuměním obsahu sama již udá správné tempo písně. .-. Také toho třeba dbáti, aby přednes melodický s deklamaci textu splýval v ladný celek, t. j. správná výslovnost nesmí býti rušena melodií, a naopak zase krása tonu nebudiž cele obětována výslovnosti. 6. Jak děti, tak i lid budiž od pří-slušných činitelů se všemožným důrazem k tomu navykán, a b y z p í v a 1 li 1 a s e in co nejmírnějším, na nejvýše pro-středně silným (n j), a tím modulace schopným. Sám přednes již vyžaduje tolio tak zpívati, by bylo možno hlas nejen seslabiti, ale i sesíliti. Přílišná sila tonu kazí píseň úpině a má za následek klesání hlasů čili detonaci. Tomu však málo kde bývá věnována náležitá pozornost. Lid i děti (zejména chlapci) často píseň odkřičí pinou silou hlasu svého, jako by Jericho zbořiti chtěli. Dobře bývá při cvičení písně dětem nepěkný tento zvyk napodobiti, aby samy vycítily ohyzdný zlozvyk ten a samy si jej znechutily. Kde ani to nepomůže, pak nutno vy-stoupit proti zlozvyku tomu zejména u dětí jakožto budoucí generace s největší rozliodností a přísností. Kde ovšem píseň toho dovoluje a obsahu to přiměřeno jest, lze jednotlivou část písně zpívati hlasem silným, jinou část pak hlasem slabým; dosáhneme tím osvěžující rozmanitosti. 7. Všechny požadavky zde uvedené korunovati má zbožnost. Duchovní píseň budil zpívána zbožně. Nebot jestliže modlitba jest pozdvižením mysli, srdce k Bohu, pak tím více má býti tím píseň, která jest nadšenou modlitbou, jíž více obyčejná řeč nestačí. | ||||
|