|
| ||||
| ||||
|
-5d-
svátné hudby nejvhodněji bylo by zase demonstrovati vzornými reprodulccemi ryze církevních skladeb při občasných sjezdech interessentů posvátné hudby. Později za utěšeného již rozkvětu re-formy měla by se také zříditi konservatoř pro výhradné pěstování církevní hudby.« Tot asi tenor oné brožurky. Obmezené zde misto nedovoluje nám specifikace Wittových zásad, plánů, úvah a theoremů, z nichž mnohých podařilo se zrealisovati tomuto neunavnému bojovníku za dobrou věc, jenž břitkou svojí logikou slovem i písmem podmaňoval reformě pozvolnu celý hudební svět. Roku 1866 počal redigovati své » Fliegende Blátter fůr katholische Kirchenmusik«. Nebyl to snad púvodní literární podnik svého druhu, jelikož již r. 1852 vycházel ve Wirtembersku farářem Ed. Ortliebem redigovaný »O r g a n f ii r kirchliche Tonkunst«, k němuž se přidružila prof. Oberhofferem v Luxemburku v3-dávaná »C a e c i l i a«. Opětný to důkaz, že již před Wittem někteří horlivci usilovali o praktické řešení otázky reformy, jichž prostředků k do-sažení toho Witt se pak uchopil s houževnatostí jemu vlastní. Nejde tedy o »Kolumbovo vejce«, t. j. o Wittovu reformu, čistě osobní, jím teprv »vynalezenou«, nýbrž o kondensaci stávajících již snah reformačních. Wittův orgán s úžasnou pak rychlostí rozšířil se po všecli téměř zemích katolických. 1 v samé Americe našlo se již po roce 40 odběratelů. Tímto úspěchem pobádán, počal Witt r. 1868 vydávati druhý svůj orgán »Musica sacra«. Obsahem těchto časopisů byly články o theorii, historii a aesthétice posvátné hudby, o liturgii, dirigování, hře na var-hany, varhanářství a j. v., mimo posudky nově vydaných hudebnin a jiných odborných spisů. Hudebními pak přílohami většinou vlastních komposic hleděl Witt naprostému nedostatku snadných skladeb odpomoci. Ze mezi těmito začasté kvapně pracovanými skladbami najde se i mnohá skladba více routiny než krásna formového a duchového prozrazující, jest samo-zřejmé. Ve svých časopisech potíral Witt veškeré nepřístojnosti a zakořeněné nešvary, vzešlé dlouholetým provozováním pseudocírkevní hudby; ]cáral liknavost a polovičatost, pranýřoval zaryté copařstvi a šumařství tak otevřeně a srdnatě, že zdrcující svojí kritikou neušetřil ni-koho, ani sebe výše postavené osobnosti duchovní i laické. Na důkaz toho uvádíme jeho polemický spis: » llas ]ciinigl. bayer. Cultus-Ministerium und der Caecilienverein«. Spis ten odporučujeme každému církevnímu hudebníku co nejvřeleji, dílem proto, že staršíllo data spisy Wittovy jsou již rozprodány, hlavně pal: pro zevrubné seznání Wittovy energie, kdykoli bylo mu hájiti ryze církevní hudby. ;Le touto neohrožeností svojí narazil mnohdy na tuhý odpor, že zdál se mnohým býti nad míru přísným, ba exklusivním, že mnohý cítil se neúprosnou kritikou Wittovou osobně uraženým, toť známý, při všech novotách objevující se boj pokrokového ducha s konservativismem. Občasný nezdar a trpkosti tohoto druhu neodstrašovaly ho nikterak, na-opak dodávaly jemu tím více odvahy a vzpruhy k novým opět bojům, takže viděl se nucena, bojovati pro dobrou věc do-konce i v rilzných odborných i neodborných listech a časopisech kromě svých vlastních orgánů. Vedle toho studoval a kritisoval stoupající od roku lc roku množství k posouzení jemu zaslaných skladeb a literárních publikac. Tímto čilým ruchem upozornil záhy celou hudební veřejnost i církevní přecistavenstvo na sebe. Hudební i denní listy jásaly jemu vstříc; Pasovský biskup vyznamenal jej pochvalným dekretem; pastorální list Mnichovsko-Freisingský vřelými slovy uvítal Wittovy plány a vyzýval jej k neodkladnému zahajování akce. Vedle své přímo horečné činnosti jako komponista a literát ujal se 1 Illldební praxe, kdykoliv se jednalo 0 osobní zasahování do reformačního rozmachu, podnikal pak cesty (později jako předseda Jednoty), kde při různých příležitostech, hlavně o sjezdech, de úpiného někdy až vysílení řečnil a dirigoval, instruoval řiditele kůru a varhaníky, uče je přednesu chorálu a polyfonie, jakož i důstojné těchto prastylů církevní hudby hře na varhany. Wittův dirigentský talent, jak očití svědci potvrzují, byl prý obdivuhodný. Jeden z vrstevníků Wittových a spolu o Caecilianskou jednotu velezasloužilý l:něz, B. Schmidt, praví o něm: »Kdo by bez pohnutí a nadšeni mohl Witta viděti dirigovat? Onen askcticko-mystický ideal, k němuž Witt plamennými slovy ústně a písemně neustále pouka- | ||||
|