|
| ||||
| ||||
|
zoval, ztělesťtoval svým uměleckým dirigováním způsobem přímo oslňujícím a prospěl takto reformě stále rostoucí řadou nových a nadšených přívrženců. »Fides ex auditu«. »Víra, přesvědčeni, nadšení prýští hlavně ze slyšení«.
Roku 1867 by1 Witt jmenován inspektorem král, studentskélio semináře a řiditelem kůru u sv. Ruperta v Rezně. V době té podnikuul cestu do Italie, zreformoval kůr dómu h ichst~cItského a zařídil instrukční kurs pro varlianíky a řiditele kůru u sv. Havla ve Švýcarsku. Pseudocírlcevní hudba, jíž na svých cestách bylo mu až k omrzení slyšeti, utvrdila ho v přesvědčení o naléhavé nutnosti velké, obecné Jednoty za účelem všeobecné reformy. Při valné hromadě Katolických Jednot odbývané v Innsbrucku na sklonku roku 1867 jal se Witt ohnivou svojí řečí působiti l: neodkladnému zahájeni řečené Jednoty. Přičiněním Wittovým byla roku 1868 zřízena diecésní Jednota pro zvelebení církevní hudby v Bamberku, jejíž stanovy sám vypracoval. Získána zde reformě nová opět diecése — načež pak v několika málo letech zvítězila reforma na celé čáře --zvláště pak, když k jejímu praporu po-čali se hlásiti vynikající muži z řad kněžských i laických, mezi nimi i vynikající talenty jako: G. E. Stehle, B. Koenen a J. Mitterer. I sám slavný Frant. Liszt dal se proudem reformy unésti, jsa pin nadšení pro Wittovy skladby, a i sám začínal komponovati v duchu reformy. Witt, jalo známo, viděl ve svém kněžském povolání přední i svoji povinnost, jíž musila každá další činnost, tedy i milovaná jeho liudba ustupovati. Fr. Liszt, znaje Wittovu skrupulosnost v ohleclu tom, odvětil jemu při jedné rozmluvě u přítomnosti kardinála Ilohenlohe takto: »Nevšímejte si tak přespříliš Vašeho lidu, kleje-li, krade-li a t. d., za to sám raději napište dvacet krásných taktů, jakých jste nám již často byl napsal«. Kromě Liszta, který s Wittem udržoval živou ]correspondenci, interessovali se o reformu: R. Wagner, jalo bylo již při-pomenuto, Hans v. Biilow, Schletterer, Kretschmer a j. v. Příklad těchto věhlasných mužů při-spěl nemalou zajisté měrou k rychlejšímu postupu reformy. K stávajícím již diecésním jednotám přidružily se jiné a jiné, jež konečně splynuly ve svazu papežským brevem roku 187o schválené Obecné Caecilianské Jednoty, jejímž předsedou by1 Witt až clo své smrti. Právě založená Jednota přijala Wittův časopis »Fliegende Blátter« za svůj officielní orgán, k jehožto hudební příloze na to připojila novou literární přílohu, t. j. Caecilianský katalog, který vychází nyní již po 32 roků. V kata-logu tem zvolené pro jisté období kollegium referentů kritisuje a doporučuje církevní skladby a jiná v obor církevní hudby spadající literární díla, pokud nakladatelé o přijeti těchto děl se totiž ucházejí a tato stanovenému měřítku v ohledu cirkevnosti vyhovují. Kataiog ten čítá v tu dobu bez mála 3.000 čísel — a lze jej také jako samostatné dílo dostati u B. Pusteta v Rezně. Lektura kritické části katalogu toho, pojena-li se studiem kritisovaných tam děl, pro-spívá aesthetickému vzdělání církevního hudebníka nepoměrně více, než celá literatura soustavné aesthetiky, více méné všeobecná a částečně abstraktná, po případě i mysticicá a čiře fantastická. Zvláště pak vysoce cennými jsou zde kritické příspěvky Wittovy. Není snad sebe nepatraiějšího odvětvi církevní hudby, v němž Witt by nebyl blahodárně působil. Vybočovali bychom však přespříliš z rámce vytknutého zde nástinu biografického, kdybychom zásluhy přehorlivého, pro svatou věc cele zaujatého muže toho přibližně jen hleděli zde vytknouti. V příčině té odkazujeme laskavé čtenáře k biografii Wittovy, se-psané Ant. Walterem, z nížto bylo nám čerpati některá data k úvaze této. Wittova, po více než 20 roků přímo horečná činnost stala se jemu konečně osudnou. Neblahé následky této dostavily se dosti záhy v stále rostoucí nervositě, proti níž marně bojoval, hledaje rady a pomoci u mnohých celebrit. Okolnost ta, jakož i stará, občasně v něm se ozývající touha po pastorální činnosti, přiměla jej k podání žádosti o malou faru v Schatzhofenu, jež byla mu r. 1873 praesentována. Již před tím byl po krátkou dobu beneficiantem při kostele sv. Magna v Stadtamhofu. Své nervosity ani v tomto klidném ovzduší se více nezhostil, jež dostoupila za krátko takové intensivy, takže viděl se nucena, odebrati se r. 1875 do Landshutu k trvalému odpočinku. Zde strávil poslední svá léta skorem jako poustevník v malém příbytku v zahraclě Marianského ústavu. K piivodnímu 1* | ||||
|