|
| ||||
| ||||
|
52 —
neduhu přidružily se pak záhy nedulry jiné, jmenovitě : srdeční vada, dispepsie a katarrh hrtanu i průdušek. 1 émito ne-duhy jsa sklíčen na těle i na duchu, byl tento, druhdy tak čilý, výstředně až činný muž odsouzen l: nečinnosti jemu dvojnásob trapné, ježto trpěl neustálými kongescemi, závratěmi a křečemi, jež ne-dovolovaly mu po delší dobu na jistém místě státi a ne jinak, než o hůl se opíraje, choditi. V srpnu roku 1888 dostavivší se záchvaty zvěstovaly blížící se již katastrofu, jež nastala 2. prosince téhož roku, v před-večer památky svého patrona, kde po-volal jej Pán mezi kůry andělské, by s nimi o závod pěl věčně neutuchající chvalozpěvy Hospodinu. Wittovým odchodem na věčnost uprázdněná místa předsedy Caecilianslcé jednoty a redaktorství orgánu jejího svěřena byla kapelníku při dómu v Múnsteru ve Vestfálslcu, knězi Bedř. Schrnittov2, muži o reformu velmi zasloužilému. Redakci listu »Musica sacra« prevzal Dr. Frant. Havel Haberl, v tu dobu ředitel šlcoly církevní hudby v Rezně, jehož věhlas nedovoluje nám jinak, než uvésti na místě tom nejpozoruhodnější data z života a působení tohoto muže, jemuž bez odporu náleží čestné místo v dějinách reformy církevní hudby. Narodil ser. 1840 v Oberellenbachu v Bavorsku. R. 1862 byl vysvěcen na kněze, načež zastával po několik roků místo kapelníka při dómu v Pasově. V letech 1867—187o byl varhaníkem při chrámu Páně »S. Maria dell' Anima« v Rímě, kde dlel za příčinou svých dalších studií, hlavně archaeologických a historických. V letech 1871 až 1882 byl kapelníkem při dómu v Řezně. Zde založil r. 1875 světoznámou školu církevní hudby, řízenou v naprostém duchu reformy, jejímž ředitelem jest až po tuto dobu. Haberlova historicko-aesthetická znalost církevní hudby jest přímo obbivuhodná; rovněž překvapující jest jeho ne-obyčejná bystrost ducha, zvláště v ohledu řízné dialektiky, pro kteréžto vlastnosti důstojně se repraesentuje jako nástupce Wittův, byt by více méně v literárním než ve směru oratoricicém. Sluší zde poukázati k tomu, že Haberl jest od několika již roků předsedou Obecné Caecilianské jednoty a zároveň redaktorem orgánu jejího. Haberlova literární, většinou historicko-kritického obsahu díla svědčí o ne-obyčejně prohloubeném vědění vzácného odborníka toho, jalo sám věhlasný dr. Hugo Riemann doznává. Ze spisů těch uvádíme: »Kirchenmusikalisches Jahrbuch«, vycházející již od roku 1576 (původně Caecilienkalender), obsahu rozmanitého, ale převážně historicko-lcriticko-aesthetického ; dále: »Bausteine zur Musikgeschichte«, jakož i pi-íspěvky k časopisu »Vierteljalirschrift fůr Musiicwissenschaft«, dále »Wilhelm llufay«, pak-»Die rdmische Schola cantorum und die pápstlichen Kapellsánger bis zur Mitte des 16. )ahrhunderts« a j. v., mezi nimi také »Magister choralis«, kteréžto dílo vyšlo již v devátém vydání německém a bylo také přeloženo do jiných jazyků. Kromě toho Haberl pokračoval u vycláváni starých klassiků pod názvem »Musica divina«. Roku 1878 založil společenstvo pro vydávání dosud neznámých děl Palestrinových jako pokračování již r. 1862 firmou Breitkopf et Hártel zahájené akce v tomto směru. Ku konci slušno připomenouti, že Haberl jest členem papežské komisse pro authentickou revisi officielních knih chorálních a kromě toho čestným členem rúzných společenstev učenců domácích i cizozemských. Tímto dospěli jsme ku ]conci našeho historického nástinu reformačního hnutí církevní hudby, pokud tímto hnutím naše vlast nebyla téměř jinak, než passivně zasažena *) Viděli jsme, kterak dlouhá řada rozmanitých činitelů po více než 15o roků sevšeobecnění reformy připravovati a potřebný material k tomu mravenčí pílí teprv snášeti musila, než bylo možno pomýšleti na officielní re-formu, jako poslední článek v řetězu, korunování to celého díla. Bylt to zároveň tuhý boj aslceticicého křestanství s obnoveným pohanstvím (čímž míníme zde opozděnou o několik století oproti jiným uměnám renaissanci na poli církevní hudby), boj světla s temnotami, pi•i čemž opatrně, proto pozvolnu bylo káceti staré modly smyslnosti, vyvracovati předsudky, potírati zlozvyky a j. v. let pak nahodilými jen okolnostmi Wittova missie spadá již do téměř piného zenithu reformy, takže jaksi in tnedias res mohl svojí železnou vůli mocněji, než kdokoli působiti k ofhcielnf reformě, dík především svému skladatelskému ta- *) O reformě na - půdě domácí pojednáme příště. | ||||
|