|
| ||||
| ||||
|
-54
vzájemném poměru, nýbrž mění se i jednotlivě pro sebe dle významu proporce. Podobně vyjadřuje se o obojím druhu hudby Zarlino, jenž měl v 16. století zvučné jméno jako theoretik i jako skla-datel. O chorálu praví ve svém vlašsky sepsaném (r. 1562) díle: »Hudbou jednoduchou (musica plana) nazýváme onen zpěv (harmonia), který povstává ze stejného a jednoduchého přednesu melodie a tvoří se bez všeliké změny časové. Hod-nota časová (tempo) naznačuje se zde několika málo znaménky čili prostými figurami, jež co do hodnoty nelze ani prodloužiti ani zkrátiti. V těchto melodiích jest hodnota časová vždy úpiná a nedčlitelna. Hudebníci nazývají tento druh zpěvu canto piano neb canto fermo. Valně se ho užívá u řeholníků při církevních obřadech.« -- Naproti této jednoduché hudbě kladeLarlino hudbu mensurální, o kteréž praví, že zakládá se podstatně na změně a různosti časové hodnoty not. Tatáž pravidla opakuje ku konci 16. století (r. 1592) Zacconi, jenž patří lc nejlepším theoretikům své doby. Charakteristickými známkami chorálu jest dle něho : unisono a stejná hodnota not. Z těchto krátkých ukázek patrno, že theoretikové 16. století vykazovali chorálu čestné místo, ačkoliv jinak dávali přednost zpěvu mensurálnímu jakožto liudbě lahodnější. Právem můžeme tedy i z tohoto fakta dovoditi, že krása a přednosti chorálu nevymřely ještě z vě--cíomí ani tenkráte. 7e církevní úřady si ho velice vážily, lze souditi z toho, že opět a opět povzbuzovaly zpěváky, at duchovní at laiky k pilnému studiu a důstojnému prováděni chorálu, a že s velikými výlohami nahražovali staré leniliy chorální, dávajíce je opisovati, anebo znova tisknouti. 1 protestanté podrželi s latinskou řečí po delší dobu zároveň i staré melodie, jal<: svědčí jejich církevní iiaí-ízení. Chór zpíval části Ordinaria Missae : Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus; dále: introit, graduale, alleluja, sekvence, offertoria, antifony při nešporách chorálně neb figurálně, podle okolností času a místa. Tento obyčej udržel se na některých místech až do 17. a 18. století. Jalcé vážnosti těšil se chorál v tak zvané reformované církvi, dovídáme se od samého svědka protestantského. Německý hudebník Johann Walther r. 1570), přítel Lutherův, pokládal siceopravu chorálu za potřebuon, ale při tom vřele se ho zastává: »Příčin,« praví, »Z kterých opravil jsem clioráluí zpěv, (jenž v textu je čist, ale v notách pino chyb)« jsou tyto: »Předně pohnuly mne k tomu našich předků, milých křestanů a Svatých krásné, rozkošné, duchapiné, umělé latinské i německé zpěvy, vyňaté ze spisů proroků a Apoštolů, kteréž ke cti Kristově složili a ve svém shromáždění ke chvále Boží pěli. Ve kterýchžto zpěvích jest cítiti a z těch radostných melodií jasně znáti velikou radost a vroucnost jejich ducha nad Božím nevystihnutelným dílem Vtělení Kristova a našeho vykoupení, z nichž (t. j. zpěvů) jest mi některé vypočísti. Takové jsou: »Verbum caro factum est« (responsorium na Hod Boží vánoční); »Puer natus est« (introit při 3. mši sv. na Hod Boží vánoční); »Grates unus omnes« (neznámý zpěv); Item, o radostném vzkříšení Krístově : »Christus resurgens« (responsorium na bílou či provodní neděli) ; » Victimae paschali laudes« (sekvence na Hod Boží velikonoční). A takových podobných zpěvů jest ještě více: o kterýchžto skvostných zpěvíeh musí vyznati všichni křestané, že mají v sobě vznešený a bohatý rozum svatého písma. A zpívají-li se s nábožností a pozorností, srdce liclí silně k Bohu budí a Ic jeho chvále pudí. A ačkoliv jsou lidé, kteříž jenom staré německé křestanské písně za dobré mají a je chválí, latinské však (nahoře) vypočtené papežskými nazývají (t. j. »papežské« jim pře-zdívají), to se mne málo týká. Protož nezasluhují chvály aniž dobře jednají ti, kdož všecky latinské křestanské zpěvy z kostela vylučují.« hot zajisté zajímavé svědectví o církevním zpěvu z úst protestanta. Bezděky si tu vzpomínáme, jak v tomtéž i6. století potomci českých husitů po-dobnou láskou lnuli ke starému chorálu, o čemž svědčí nejeden český rukopis. Ale slyšme ještě z katolické strany nadšeného ctitele chorálu. Glareau, básník, hudebník a spisovatel a professor na universitě frýburslcé (j r. 1563), pojednává ve svém »Dodekachordon« o obojím druhu zpěvu a klade v druhé knize tolloto spisu otázku, komu asi přináleží palma: Fonaskovi, t. j. vynálezci starých melodií chorálních, či Symfonetovi, t, j. skladateli hudby polyfonní. On sám souhlasí s těmi, »kteříž zdatného Fonaska nikterak ne- | ||||
|