|
| ||||
| ||||
|
55 --
nazývají inferiornírn _vůči Symfonetovi ; ba rád opouštím, — tak praví dále, — tábor těch, lcteříž gregorianským zpěvem jen proto polu-dají, že není tak rozmanitými formami vyzdoben, aniž poskytuje tolik příležitosti k zisku, jako hudba mensurálni. Nebot první mezi Fonasky neukazují menšílio nadání než kterýkoli z našich dnešních Symfonetů se svými spletitými komposicemi. Míním opravdu, že chorál se svým významným rozdělením modů (toniu), kterýž duchovní dřívějších dob tak dovedně přednášeli, křesťanské nábožnosti mnoho prospívá a ku vzdělání srdce, nač nyní zvláště liledíme, nemálo přispívá; a sice především ony melodie, Icteréž v Italii Ambrož, Řehoř a Augustin složili. Do počtu těchto mužů patří také Svýcar Noticer ze sv. Havla, a hrabě z Veringů, Hermannus Contractus (Herman Skrčený), kterýžto, jak jinde jsme uleázali, velilcým nadáním se vyznamenával. Již v jediné prose o Královně nebes a Matce Kristově »Ave praeclara« prozradil, jalo se zdá, více nadání, než nesčetný zástup jiných s jich vícelrlasými zpěvy. Ovšem, kdo nerozumí povaze tanin, jakož za naší doby slcoro všichni zpěváci, a kdo vnitřní cenu melodie posuzuje pouze dle harmonie, bez ohledu na cit a pravý půvab, tent kárá, čeho nezná. Setřím zde jmen, ačkoliv molil bych jménem uvésti takové, kteříž umění méně rozumějí než osel, nicméně však to, co (v chorálu) dobré bylo, zavrlili a místo toho věci tak ne-vhodné a nevkusné položili, že tím pro-zrazuji úpiný nedostatek rozumnosti.« »Ale ta]-, se jedná v našem století. Chtěli odstraniti něco ze starého, ---budiž, -- jestliže byli s to, poskytnouti misto toho něco lepšího. At se zcela volně vyslovím: jsem dalek toho, abych si přál zatlačení chorálu; ba, ujištuji, že nikdy nebylo nic dokonalejšího stvořeno než jeho melodie, ježto vyznamenávají se stejnou měrou uměním a zbožností. Mám zde na zřeteli Gradual, v kterémž nejvhodnějším způsobem upotřebeny jsou všecley toniny, a sice s ohledem na obsah. textů. Přirozená povaha modů jeví se v těclito molodiícb co nejlépe. O tom nemůže nikdo pochybovati, jen když ne-posuzuje věcí libovolně, jak dnes se stává, nýbrž s rozumem a vkusem.« »Casem vloudily se ovšem do zpěvu chyby, to vyznávám, a znenáhla přilepil nerozum své směšné tretky k ryzému kmeni melodií. Avšak, kde jest umění,v kterémž nebylo by právem naříkati na podobné zlo ?« »Než, můře-li býti co nerozumějšílro, než pro omyly několika individuí chtíti hned odstraniti, co dobře a zbožně bylo ustanoveno, — jakož bohužel dnes vidíme, když s novotami nic lepšího a zbožnějšího se nám neposkytuje? Moudřejší by bylo, kdyby se některé zlořády zakryly, anebo trpěly, než aby se všecko lehkomyslně změnilo; ale tot právě našeho zkaženého Adama, našeho těla žádost a pýcha, jimž jest libo vše na hlavu postaviti. "Zlořády musí se (ovšem) od-straniti, podebranina musí se proříznouti, ale tak, aby se údu nezpůsobila škoda; z pramene budiž vše, co nečistého, vy-loučeno.« »At se vrátím k svému thematu, — míním, že bylo naší povinností, nepohrdat tím, co stvořili bezvadní a svatí mužové, aniž si z toho posměch dělati, nýbrž v uctivosti to míti; a pak s dobrým úmyslem a beze vší osobivosti zlepšiti, co během věkův aneb zlobou ďáblovou poškozeno. Jest-li v jiných oborech dosti mužů, kteří znají vyléčiti hluboko zakořeněné zlo, proč by to nebylo možná v posvátných zpěvích? Bylo by to pro-spěšné umění i liturgii.« »Nebot k pěstění mladých hlasů ne-hodí se nic lépe než chorální melodie, jelikož hudbě mensurálni málokteří rozumějí. Myslím tedy, že by to bylo úlohou hodnou vysoce nadaného ducha opraviti, co v těchto melodiích poškozeno. Ale ovšem tuze pravdivým jest pořekadlo: Méně námahy vyžaduje něco vznešeného kárati, než následovati.« »Pravdivost tohoto výroku poznáváme zvláště za našich dnů. Nejedni za-vrhli chorál. Někteří z nich vědouce, že jsou tuze slabými, aby něco podobného dovedli, opouštějí nás úpině; jiní nabízejí náhradou za zpěv žalmů polyfonní zpěvy, ale tale nevhodné, že ne-mohu se jejich nerozumnosti a nedovednosti dost nadiviti. Staří Fonaskové byli básníci, —nikdo o tom nepochybuje, — kteříž k textu vybrali vhodné toniny a tak skládali melodii. Tak činil dle zprávy písma sv. královský pěvec David. U Řeků í Latiníků, především u jich lyriků, spatřujeme totéž. "makové písně, opatřené líbezným nápěvem, lahodily zajisté sluchu více, a dobyly sobě před knížaty a velmoži chvály více než naše nové polyfonní skladby. Proto postaral se Duch sv., aby v prvních dobách církve užívalo | ||||
|