|
| ||||
| ||||
|
-57-
.=J °IL~• G těchto útvarů poznáváme, kterak v podobných rytlimecli, jež složeny jsou z nestejných dob, tíhne z pravidla kratšf doba k delší době k svému jádru čili vrcholu. Proto také nenaskytuje se snad nikdy možnost, pocitovati caesuru před dlouhou dobou, tím méně pak před dobou tečkované noty. Fr a s e. Po způsobu taktových motivů utvořený úryvek 2—4taktový sluje frásí. I samý taktový motiv muže býti za jistých okolností frásí,rvláště pak v složitějších druzích taktu podružné trojdílnosti, jako jsou na př. takty š = r3 a g = r4 s kterými ale církevní hudba nemá snad co činiti. Ukázka fráze : Aneb melodicky: G příkladu toho patrno, že pomlčky nebývají všude a vždy liranicí motivů a frásí. K podaným právě regulativům rythmilcy sluší připojiti ještě několik pokynů, směřujících k případné dynamice melodie a harmonie. Dynamika melodie. Ode dávna již v hudební prati rozšířené, jinak ale čistě empirické pravidlo, dle něhož stoupající melodie náleží crescendo a vice versa — klesající zase decrescendo, při čemž meloclicicému vrcholu vnucuje se, at již právem či neprávem, význam hlavního bodu jistého útvaru rythmického, dlužno přijímati s náležitou reservou. Budovati na tak čire náhodné konstellaci melodickýcli linií pravidla dynamických nuanc5í jest nejen unáhlenýrn závěrem, nýbrž i naprostou generalisací; poněvadž crescendo a decrescendo, které jak za krátko poznáme, bývá nezřídka podporováno živly agogickými, zakládá se na celé řadě různých, ovšem že z pravidla k jednomu společnému cíli směřují-cích fllctorecli. Riemann stanoví v příčiněté čtvero hlavních kombivac crescenda a calanda. i. »Stupňování sily tónu za stoupající melodie (forma vývinu, vzrůstu); 2. ubývající síly tónin pi-i sestupující melodi (forma zániku); 3. vyrůstající sily tónů za klesající melodie (forma zakotvení, upevnění) — a 4. ubývající síly tónů při stoupající melodii (forma rozptylení, rozprchnutí se) (Verfliegen).« Rozumí se samo sebou, že Riemann přihlíží zde především lc větším, ano největším rythmickým útvarům, totiž k periodě a celé větě. Specielní pak pravidla o dynamických odstínech drobnějších i hrubších rytlimů seznáme v následující stati. Dynamika harmonie. Riemann*), opíraje se vědomky či nevědomky o Fétisovy a Hauptmannovy theoremy, hlavně o princip tonality, přisuzuje harmonice vývoj positivní a negativní. V příčině té praví: »Jelikož veškeré harmonické *) Lehrhuch der musikalischen Phrasierung, S. 1R6, | ||||
|