|
| ||||
| ||||
|
60 -
čejné dny pouiito budiž jen principálu, violy a rejstříků slabších ve správných kombinacích. Postludium na konci mše sv. odpoví-dej rejstříkování na počátku mše sv. s tím rozdílem, že nyní varlianílcovi možno jest rozličnými kombinacemi střídavě uplatniti krásu různých silnějších rejstříků. Ku konci evangelia však lira budiž opětně seslabována a přechod učiněn v toninu i v tempo zpěvu »Pange lingua« nebo písně k požehnání. K ostatním pravidlům o hi-e na varhanách (viz. str. 28) připojuji ještě postup, jaký jest třeba zachovati při zpívané m š i sv., aby zpěv choru kollidoval s úkony kněze při oltáři: I. lntroit budiž zpíván, jakmile kněz počíná stuptiovou modlitbu. Počátek tohoto zpěvu chorálního až ku pause (podobně jako i u ostatních chorálních části mše sv.: Graduale, Offertorium, Communio) zpívají i neb 2 předzpěváci (praecentoři), ve zpěvu dalších melodií střídají se se sborem. 2. Při Gloria a Credo má chor po intonaci celebrantově ihned vpadnouti dalšími slovy bez veškeré předehry, leč je-li kněz nezpěvák. Pak stačí jen jedním akordem udati výši počátečních tonů. 3. Po zpěvu Offertoria s předepsaným a slavnosti odpovídajícím textem dovoleno jest zpívati motetto na jiná slova, ale vždy latinská a ke mši sv. vhodná, nesmí se však tím úkon mše sv. prodlužovati. 4. Kněze při zpěvu preface na varhanách doprovázeti není dovoleno. 5. Benedictus másezpívati ihned po pozdvihování. Po ukončení jeho do-voleno přednésti vhodné latinské motetto k oslavě nejsvětější Svátosti oltářní (»Pange lingua«, »Adoro Te« atp.) 6. A g n u s ll e i má chor zpívati hned po poslední odpovědi knězi před sv. přijímánín, Communio pak, když kněz přijal Tělo Páně. 7. Odpověd choru na celebrantův zpěv »Ite, missa est« a »Benedicamus Domino« nutná sice není, ale odporučuje se to, staň se tak ale vždy melodií v missale předepsanou. Podobně i všechny ostatní odpovědi (responsoria) knězi u oltáře zpívány budtež chorem jednohlasně neb 4hlasně tak, jak v missalu předepsáno. 8. O nedělích v adventě a postěnemá se atii na varhany hráti, je-li chor tak vycvičen, aby mohl zpívati bez průvodu. Hudba instrumentální v tyto neděle jest úpině zalcázána. Tím bylo by nastíněno všechno, čeho třeba věděti o pravé církevní hudbě ve chrámu. Dalo by se sice ještě mnoho o předmětu tomto napsati, než již i tak příliš přestoupil jsem rozměr práci mé v programmu vyměřený. Všímal jsem si jen věcí nejdůležitějších, ponejvíce vše-obecně platných a pak těch, v nichž nápravy nejvíce třeba. Chtěl jsem prací svou objasniti podstatu reformy církevní hudby a její požadavky, ale zároveti též odůvodniti její nutnost, poněvadž z širší vei-ejnosti málo kdo věděl a ví, oč se jedná reformou tou. Nevyžaduje totiž reformy té snad jen stanovisko náboženské, jak mnozí mylně se domnívají, ale i stanovisko aesthetické, umělecké a kulturní. Jest se proto jen diviti, že veřejnost tak časové a naléhavé otázce nevěnuje aspoň se stanoviska uměleckého a kulturního tolik ponornosti a zájmu, jak si toho tento druh liudebního umění právem zasluliuje. Vždyt i sám stát s hlediska uměleckého vzal v ochranu umění to a chce býti v očistě tohoto umění nápomocen. Ministerským vynesením totiž ze dne 12. května 1877 č. 16885 (Vládního věstníku č. VIL, str. 116) jest nařízeno, aby zemští a okresní inspektorové při svých inspelccích i sty-cích s učiteli ]c tomu působili, by zpěv i pravá liudba chrámová pilně byly pěstovány, a aby zvláště pilné učitele odporučovali ve svýcli výročních zprávách k vyznamenání, po pi=ípadě i k udělení remunerací. Toto nařízení znova připomenuto bylo novým ministerským vynesením ze dne 20. února 18go č. 5406,*) a všichni zemští přednostové k tomu vybídnuti, by obraceli zřetel svůj k zařízením, kterými by varhaníkům a ředitelům W iru příležitost poskytnuta byla k dalšímu vzdělávání se. Výnosy tyto týkají se ovšem hlavně obecného školsvi, než má-li školství obecné kulturní poslání, pak má je tíiu více školství střední. Proto již v zájmu umění bylo by záhodno, aby na středních školách vedle sborového zpěvu světského věnován byl v hodinách zpěvu určených *) Handbuch der Reichsgesetze und Ministerialverordnungen liber das Volksschulwesen, Wien, k. k. Schulbúcherverlag, 1891, str. 252. | ||||
|