|
| ||||
| ||||
|
84 --
seriosným, posvatnému místu a oslavy Boží důstojný.., Toto ustanovení nemělo příliš valného účinku na tehdejší praxi církevní hudby, takže celkem zůstávalo vše při starém až po dobu všeobecné reformy, leč by tu a tam odstraněny byly ony ki-iklavě bombastické iutrády, neblahé paměti. Nebylo tu nikoho, kdož by v ustanovení tom toliko povšecltuě na-rýsovaný charakter ryze církevní hudby byl jak náleží objasňoval a detailoval, kdož by totiž ředitele kiiru a varhaníky, po výtce i duchovenstvo by1 poučoval o postavení církevní liudby v katolické liturgii, o aesthétice, chorálu, klassicicé polyfonii, o historii hudby a d%istojué hře na varhany. Jedině toho d1u2uo, ue-li ve prospěch polcrolcu, tedy aspoň o zlepšení poměru tehdejší chrámové hudby, říci, že vytříbenému seriosuí světskou hudbou vkusu zprotivovala se pozvoluu již nejzvrltlejší psettdocírkevuí hudba Schiedermeyerů, takže s povděketn přijímal nepoměrně soliciuějsí výplody musy B. Haltna, R. Fiihrera, V. 1:. Horáka, M. Brosiga a pod. Troubilo, hrálo a bubnovalo se chutě dále, ovšem že na podkladu daleko již cennějších, důstojnost stánku Božího a posvátné liturgie méně již urážejících skladeb moderních, lépe řečeno modních tehdáž kompouistů. O reformě v dnešním slova smyslu, nebylo tu (i pi•esc veškeré diccésní synody) ani potuchy, ježto oba základní pilíře církevní hudby, totiž chorál a sloh Yalestriuův, ua nichú spočívati musí celá budova její, pochovány byly pod ssutinami budovy té, na nicliž bujelo různé to býlí svčtáctví a nešvarů v liturgii. Mluvilo se sice již o chorálu ex kathedra — ale praxe pohlížela naň shora, jako ua Popelku, na nutné jaksi zlo, jemuž nebylo vyliuutí pi•i jistých výročních futrlccíclt, takže o chorál jen tak ledabyle se zavadilo o popeleční sti-edě, při svěcení lci•estní vody a v pašijovém týdnu. Proměnlivé pak zpěvy chorální aneb polyfonní v celém svém rozsahu, přesně de die, (o klassicicé polyfonii ani nemluvě) byly oné doby naprosto ne-známým územím. Za to ale předstihovali se varhaníci v krlcolontvých kadencích bravurních, jež odkoukali kompouistúni copové opery — a v době vánoční tě-šívali se stai-í i mladí ze švitornýclt pastorel a dudáckých rejů, pi-i nichžto hrála flauta s lclarinettem první úlohu,za obligátního průvodu skotačivých a t. zv. brejlovitých rltytlnů smyčcových nástrojů; ensemble pak skližen »veledi'I-mysluou« hrou číslovauého basu, již varhaník jal se realisovati »zajímavými« rejstříky: copula major et copula minor, t. j. kryt 5' a 4: priutitivné intonace. A takovýmto zpilsobern »trutsicírovalo« by se v naši vlasti pravděpodobně až do dnes, kdyby se tu ua slclouku let šedesátých nebyl objevil neohrožený pionér a missiouář ryze církevní hticlby, 1llonsi,,wore Ierd. Lchrrer, zakl'ad'atel a předseda Obecné Cyrillslcé jednoty. Ačkoli skutky tohoto o domácí re-formu církevní hudby velezasloužilélto muže svědčí co nejvýmluvněji o věhlasu jeho, jenž jako předuí regenerátor círk. hudby a znamenitý zuatel výtvarného umění téměř celý svůj život posvátnému umění zasvěcoval, takže sebe výmluvnějšími slovy nelze ani z daleka vystilurouti dosahu blahodárné čiuttosti jeho -- tož picdce zdá se nám z ohledů na mladší generaci věrných stoupr_nců našich nutným, podati alespoů nejdůležitější data o životu a působení jeho, jež by spolu tvoi-ila jaksi stručnou historii naší jcduoty. Týí'_ narodil se r. 1837 v I,',olcycauech. Otec jeho (tamní měštan a mistr koželužský), ač sám hudebníkem nebyl, přiclržoval lto již od útlého věku jeho Ic hudbě a zpěvu. Vroucně miloval staročeské zpěvy rorátuí, které v době adventní ua kruchtě délcauslcého chrámu Yáně prozpěvoval starodávný sbor literátů z obrovského pergamenového lcanciouálu. Otec jeho na kruclttč nikdy nescházel a nezřídka syuh~.t sve:lto na kruchtu brával. Nedělního odpoledne se zálibou opisoval krasopisné text Rorátů, olcrašlovav červené inicialy ptáčky a různým ornamentem. Když kniha byla hotova, dal ji úhledně vázati, věnovav první rukopis své manželce, druhý a třetí palc staršíut dcerám svým. Knihy tyto chovaly se v této rodině jako vzácné památnosti. Při tě pi-íležitosti nalinkoval té- pro svého syna papír a přiučoval ho krasopisu. Takovým zpitsobcm vyklíčila otcovskou péčí v duši mladistvé!ro syna útlá ]cvětinlca, z niž pozueuáhla vyrůstaly civě větvičky. Láska lc umění razila si palc cestu dvojím směrem, hudebním i výtvarným. Bylo jernu asi sedm nebo osm roků, kdy otec jeho dovedl jej k ctihodnému, sti-íbrovlaséntu řediteli choru, který ho | ||||
|