|
| ||||
| ||||
|
— 89
příchodu Spasitelově. Skoro všecky vnodlitby tohoto dne se -vztaliují na vnitřní příchod Páně, na navštívení duše lidské. Církev římská koná zastavení -- stationem — v clirámě sv. Kříže v Jerusalémě (blízko basiliky lateránské). Do tohoto chrámu přenesl Konstantin znamenitou část pravého kříže Spasitelova spolu s nápisem, jenž po rozkazu Pilátově byl přibit na křiž a lilásal královskou důstojnost Páně. Proto pohlíží římská liturl;ie na clirám tento jako na Jerusalem sám, a formuláře mešní při zastavenicli konaných tam podávají o tom nejeden doklad. Ale v řeči Svatých Pí-sem a v řeči církevní JerLsalem jest obrazem věřící duše a taková jest také základní myšlénka služeb božích v den tento Třetí neděle adventní jeví rostoucí radost Církve, která sice ještě vzdychy'i po Spasiteli, ale cítíc, že již jest blízko, uznává za vhodné mírniti přísnou povahu kajicného času nevinnou radostí většího lesíku služeb božích. Neděle tato slove »Gaudete«, a to nejprve po začátečním slově lntroitu, mimo to však, a snad nejvíce, proto, že tytéž obyčeje, které jsou vlastní čtvrté neděli postní, zvané »Laetare«, zachovávají se také v tuto neclěli adventní. Při mši sv, za-znívají varhany, čehož by jindy nemělo býti, barva posvátných rouch jest růžová, oltáře zdobí se květinami, diaicon a subdiakon oblékají se ve svá slavnostní roucha, dalmatiku a tuniceliu, biskup pak jest v katedrále přítomen službám božím s drahou mitrou (vnitra pretiosa) na hlavě. Tak: Církev spojuje s nezměnitelnou přísnosti svých nauk lahodnou poesii forem liturgických. »Statio« tohoto dne jest u sv. Petra. Vyzvání k modlitbě, kterým se začíná modlitba jitřní (vlastně noční) — matutinum, měni se dnes v tato slova: »Prope est jam llominus, venite adoremus — Blízko jest již Pán, pojdte, klanějme se jemu !« Nezní již z těchto slov bázeii, se kterou věřící mají se klaněti Králi, jenž přichází — nikoliv, Církev mění svou řeč v hlasy radostné, že Pán jest již blízko. G rámce tohoto zpracování vyvnyká se sice tento odstavec, jejž zde nyní podáváme, ale pro vzletnost myšlének skoro bycliom toho litovali, kdybychom vynechali parafrasi slov prorockých, jež se čtou v i, nokturnu a jimiž spisovatel apostrofuje římskou Církev. Slova prorokova (isai., kap. 26.) jsou: »V ten den zpívána bude píseňtato v zemi judské: Město síly naší Síon Spasitel, postavena bude v něm zed a předezdí. Otevřete brány, at vejde národ spravedlivý, ostřihající pravdy. Starý blud pominul: zachováš polcoj ; pokoj, nebo doufali jsme v tebe. Doufejte v Ho-spodina na věky věčné, v Hospodina Boha silného po všecky budoucí časy. Nebot ou slclouí bydlící na výsosti, mě-sto vyvýšené sníží. Sníží je až k zemi, strhne je až do prachu. Pošlapá je nolia, nohy chudélxo, krokové nuzných. Stezka spravedlivého přímá jest, příiná cesta spravedlivého k chození. A ua stezce soudů tvých, Hospodine, očekáváme tě, jméno tvé a památka tvá žádostí duše. Duše má žádá tebe v noci, ale i duchem svým u vnitřnostech srdce svého z jitra bdím k tobě !« O svatá římská církvi --- hrade síly naší! Viz nás shromážděny ve zdecli tvých kolem hradu onoho rybáře, jehož popel chrání tě na zemi a jehož nevyvratná nauka s vysokosti nebeské tě prozařuje. Ale ty jsi silná jen Spasitelem, jenž strojí se k tobě přijiti. On jest tvou ohradou, neboť v milosrdenství objímá všecky děti tvé. On jest tvou ne-přemožitelnou zálohou, nebot od něho pochází, že brány pekelné nikdy nic ne-zmohou proti tobě. Rozevři brány své, aby všichni národové mohli vejíti do tvých posvátných prostorů -- nebot tys paní svatosti, strážkyně pravdy ! Kéž již dokoná starý blud, jenž vzpírá se víře, a kéž inír se rozhosti po celém stádě ! O svatá římská církvi! Ty jsi vezdy doufala v Pána a on, věren jsa svým zaslíbením, pokořil před tebou pyšné na jejichvýšiuách, ponížil hradyjejich pýcliy. Kdeže jsou, oni, Cesarové, kteří se domnívali, že tě utopí ve vlastni krvi tvé? Kdeže jsou oni císařové, kteří chtěli po-rušiti panenskou čistotu tvé víry? Kdeže jsou bludai•i, které viděl téméř každý věk povstávati piné zuřivosti proti tvým naukám? Kde jsou nevděčná knížata, která se pokoušela učiniti tě služkou svou, tebe, která jsi je učinila tím, čím byli? Kde jest říše půlměsíce, jenž zuřil tolikrát proti tobě, když ty bezbranná jsi porazila pýchu jeho výbojů? Kde jsou reformátoři, kteří měli zakládati nové křestauství bez tebe? Kde jsou moderní sofisti, před jejicliž očima jsi již jen bezvládným, červy rozežraným přeludem? A kde budou po stu letech ti vládcové, kteří dnes pozdvihují svých rukou proti tobě? Kde národové, kteří hledají svo- | ||||
|