|
| ||||
| ||||
|
— 9 —
formu kazdé skladby (mimo tancű a po- rálem ani s falsobordouem. Homofonie chodű) a jinak zanáší zase do skladeb v našem slova smyslu jest skladba v je- církevních jistý, pouhým prednesem vy- dnoduchém stejném ]contrapunlctu s do- volaný druh svętáctví. Nikoliv rychlost minující ostatním hlasűm kantilenou ve tempa, jak mnozí se clomuívaji, nýbrz vrchním z pravidla hlase. Vyjimecnę zi- hodinová pravidelnost dob, hlavnę pak vęjši pohyb toho kterého hlasu nealte- pochybený takt se svými mechauielcými ruje nilcterakz slohu toho ; nebot prísnę pi•izvuky pűsobí 1: banálnímu a svętá- vzato jest kazdá skladba homofonní, po- ckému prednesu byt by i sere prísnęj- ]cud se v ní neobjevuje strídavý a dvojitý šílto slohu skladby. kontrapunkt, imitace a thematické spra- Prednes vokální skladby- jest vedle cování. V rouše nejvlastnęjší Iiomofonie jiz receného vázán na delclatnatorní, (naprosto stejný pohyb všech hlasű) ob- emfatické a patlteticl:é prízvuky podlo- jevuje se nám lidová piseti, eucharistické zeného textu. Kolliduje-li náhodou ryth- a nešporní hymny, avšak také mnohá mika hu(íební s prirozenou slcansí a de- stat polyfonních jinak skladeb. klamací textovou (ve skladbách v ohledu Tempo a ostatní cinitelé prednesu tom nedosti vzdęlaných a peclivých kom- homofonie jsou celkem vázány obecnę ponistű), pal<: nutno, rozumí se, ze bez platnými pravidly hudebními, jez však porušení formy hudební, úvésti obé nezrídka ustupovati musí ve prospęch v soulad, cehoz docílí se primęreným pozadavkű deklamatoruích, címz zacasté prodluzováním aneb zicracovánim závad- dojde ke kon)promisu cinitelű hudebních ných textu dob i drobnęjších rythmű, a delclamatorních. Starému pravidlu : jakoz i presunutím prízvulcit hudebních. "zpívej, jak mluvíš« nemozno zde roz- Jisté úryvky, fráse i periody dluzno umęti jinak, nez cum grano salis, s ná- nejen z dűvodű modifikující se formy, lezitým ohledem na prirozenou rythmilcu nýbrz také za prícinou męnící se cha- hudební. Toliko diistojná, zvláštę pal: ralcteristiky textové prednésti odchylnę staroceská lidová píseń nespadává pod od panujícího tempa: p o c o p i %t v i v o hledisko kompromisní, jíz svędci nejlépe aneb m e n o m o s s o a pad. Jakmile delclamatorní prednes bez urcitého tnétra však príciny tęchto výjimek mizí, vra- hudebního. Totéz mozno ríci o kazdé címe se ihned k pov ea:Iinému tempu. homofotiii, jez tíhne povahou svojí k syl- Spęje-li vętší rythmický útvar k svému labickému chorálu. vrcholu, poclporujmez jej ponękud zivęj- "Zdánlivę prűhledná houtofonie otevírá tiím striugendem, nez by svędcilo men- nám široké pole rozmanitých finessí pred- ším rythműm. Celkový pak závęr nutno nesu. Prve, nez k tęmto dojíti műze, v jistých prípadech prednésti znacnę treba obrousiti hrany pęveckého sboru : calando, rallentando, ba i morenclo. Jinde i. Uddechy systematicky vypęstovati, od zase treba prednésti finální závęr pinou nichz nejen správná intonace a lahoda silou, tnarcato, grave, pesante. Pri re- tónu závislou jest, nýbrz i správná dyna- proclulcci skladeb nizozemské a staro- mika a hlavnę pal: fisiologický predpo- ítalské školy, jez postrádají veškerých klad správného frasování. a. Vyvrátiti pokynű vzhledem k tempu a dynamice, z korene taktující pi•ednes (k nęmuz ob- i•idme se analogickým prednesem skla- zvláštę dilettanYé inklinují) — a to z prícin deb moderních, za nálezitého ohledu na mnohých, jmenovitę proto, ze ruší formu, rytiunicko -harmonický, chorálu dosti stírá dűstojný výraz skladby, a nejednou blízký material oné doby. Ustatnc, kdo jest s to, pűsobiti k pochodové rytiunice, zná se dobre v dűstojném, deklamatornę obzvláštę pak pri skladbách autorű z Bo- í hudebnę správném prednesu chorálu zího dopuštęní. 3. Co nejrozhodnęji vy- a mimo to studoval formy kontrapunktu, stupovati proti všelikým svętáckým ma- ten vpraví se snadno clo stylisticky správ- nýrám prednesu, totiz: proti tremolu, ného prednesu vícehlasých skladeb, at portamentu (byt by i teclinicky správ- jiz novęjšího ci staršího data. Proto bu- nému) proti vzlykavému, sladkobolnému diz heslem kazdélio svędomitého diri- a koketujícímu tónu, neménę pak protí genta církevní ltuclby : Studuj bez ustání! všelikému kriku, komickému rnarcatu »Kde pűsobí vzdęlaný dirigent, tamt i se- (basso buffo) a jiným ještę nectnostem, dláci zpívají Palestrinu s pravým po- nejen ochotníkűm, ale i odborným zpę- rozumęním,« pravil kdysi dr. Witt. vákűm vlastním. Toto vše nemá ani s hu- Homofonie cili jednohlas církev- debním prednesem, jak z této úvahy vy- ních skladeb nesmí se stotozíiovati s clto- chází na jevo, niceho spolecného, aui | ||||
|