|
| ||||
| ||||
|
— 10 —
s pathosem posvátného textu, jenz v hu- neb druhého se nedostává, lépe se o po- debnim rouše praesentuje se jako zpívaná lyfonii ani nepokusiti, jinak povstal by modlitba, jíz znešvarovati subjektivisti- jen chaos tonű na místę lepé formy. cko-svętáckými cetkami nizší, ba nej- K polyfonickým skladbám pati-í : nizší kategorie, jest prímo hi §ným po- Volná a prísná imitace, rozlicné kánony, cínáním. fuga nejrozmanitęjších druhű, fughetta, Právę recené poukazuje k tomu, ze fugovaná vęta i volná thematicicá práce, kazdý dirigent posvátné hudby má nej- zalozená na strídavém kontrapunktu. prve býti rádným ucitelem zpęvu a pak Praviclelné vokáhií fugy reforma církevní teprve dobrým varhaníkem, jenz sám hudby z chrámu Pánę jiz vyloucila a — dovede dle umęleckých pravidel tvoriti k fugám varlianním nezbývá casu ani po zpęvný tón a jej pak ústy prizpűsobiti ukoncených sluzbách Bozích. vokálűm, bez veškerých prímęskű hrdel ných a nosových. Tempo polyfonie jest z pravidla mírné Vzhledem k prűvodu varhanovému a stejnomęrné ; rythmická rűznost jed- dokládáme jen mimochodem: Zpęv musí notlivých hlasu nepripouští zde odchylek vzdy nad zvukem nástrojovým panovati. od pevného tempa tak snadno, jako ve I za nejvętšího fortissima vokálního ne- skladbách homofonních. Ale i pres to męlo by se jinými, nez osmistopovými mozno tu a tam velmi úcinnę accele- hlasy v manualech — a mírnými 1óti- rovati a ritardovati. "Taktové prízvuky stopovými hlasy v pedále provázeti, jsou i zde holým nesmyslem a nevkusem. zvláštę tam, kde není vętšího stroje po Polyfonie jest nejumęlejším slohem cír- ruce, s jemnę intonovanými 111asv olctá- kevní liudby, jíz smęle prirovnati lze ke vovými. gothickému slohu v architekture. Nej- Prednes polyfonních skladeb. slavuęjším a nejgenialnęjšim pęstitelem Polyfonie (vícelilas) zakládá se na strí- polyfonie byl bez odporu G. P. da Pa- davém a dvojitém kontrapunktu. Jest to lestrina. harmonický celek vícero soucasných me- Ukoncujíce tímto svou úvahu, dolclá- lodií nejprísnęjšího slohu. Sluší zde roze- dáme toliko, ze theorie prednesu bez znáváti hlavní melodii (thema) od melodií pilného rozboru mistrovských skladeb vedlejších, jimiz jsou kontratllema a hlasv zűstává mrtvou literou — a ze i konecnę doplńovací (rovnęz slohu kontrapunkti- nezbytno, slyšeti obcasnę správnę pro- ckého). vedená díla mistrovská pod vedením Pri reprodukci polyfonie dluzno na skladatelűm lcongenialního dirigenta. zreteli míti: thema necht dominuje dy- namicky nad kontrathematem a obé zase Oprava hrubších omylűv. nad ostatním predivem kontrapunkti- Rok 1900. Na 2, rádku 4, odstavce v levo má ckým. Dalšfm pozadavkem jest, pűsobiti býti »tvrzení« místo Apotvrzeni«. ku crescendu a decrescendu kazdého jed- Rok 1901. Na str. 23. v 2. rádku má býti »delší< místo »další«. notlivého hlasu dle vlastní své rythmické Rok 1902. Na str. 10. pravého sloupce a 4. povahy a opęt hlavnímu hlasu, jakoz rádku má státi =k tónu« místo »k tomu«. — V P. 5. i celkové dynamice podríditi. má býti "vyplývají« místo »vyplývající«. — Na str. Z toho vysvítá, ze zdarilý prednes 11. pravého sloupce rádku 4. má býti »významné« polyfonie predpokládá dirigenta kontra- místo =bezvýznamné«. — Na str. 12. prav. sloupce a 4. rádku notových príkladű má býti: soustredivé punktických forem znalého a pęveckého i odstredivé. — Na str. 13. místo posledního slova sboru dokonale vyspęlého. Kde jednoho »osvętové« má býti »svętové«. N ev co o zapovęzených quintách. Studie P. Bohumila Matęj$, C. SS R. Laskavostí monsignora dra Pachty jsem krátkou studii o této vęci, zejména zaptrjcena mi zajímavá knízka vLur Lehre pro hudebního skladatele i kritika, ko- vom Quinten-Verbote, eine Studie von necnę i pro kazdého hudebníka dosti August Wilhelm Ambros.« Precetl jsem dűlezité. Zda a pokud správnou, nechci ji, a spisek ten tohoto z predních hu- sám rozhodovati. debních kritikű primęl mne, ze napsal Ambros praví: V 10.—13. století se | ||||
|