|
| ||||
| ||||
|
— 31 —
príznivkynę Arianű, dala jej oblelinouti hrební reci, kterou cinil Theodosiovi, svými ozbrojenci v jeho chrámu, který »miloval jsem tohoto muze, jenz svým chtęla odevzdati Arianúm. Tenkráte vę- káratelűm dával prednost pred pochle- rící lid milánský trávil dni i noci ve bovaci. Odvrhltę se sebe všecky znaky clirámę a jeho nádvorích se svým bi- císarské dűstojnosti, verejnę oplakával skupem, jsa ochoten radęji sním trpęti, ve clirámę svűj hrích, do nęhoz byl oše- nez jej vydati, on pak, aby lid nezma- metnę zapleten, se slzami a vzdechy látuęl a nepozbyl mysli, poprvé v zá- doprošoval se odpuštęní. Clovęk leckterý padní církvi zacal s ním zpívati zalmy nízkého rodu dává se odstrašiti hanbou, strídavým zpęvem, kterýzto zvyk se po- ale císar nezardíval se konati verejné tom rozšíril po všech lerajinácli. Od nęho pokání a od té chvíle neminulo dne, máme také mnoho nadšených hymnű, aby nebyl svélio liríchu oplakával.« které jii. ptgldruhého tisíce let den co Ale nemysleme, ze se Ambroz zabý- den zaznívají z úst sluzebnílcű církevních, val jen verejnými dűlezitostmi. Také ackoliv on sám pűvodnę jich neslozil a drobné potreby jeho ovecek byly mu neustanovil pro verejnou potrebu sluzeb známy a on o nę pecoval. Jeho zivoto- bozích. A jako Ambrosius hájil majetku pisec, jálien Yaulinus, zűstavil nám vy- své církve milánské proti císarské vše- psání jeho soukromého zivota. Vypra- mohoucnosti, talz bránil práv církve vuje, ze kdyz hríšníci pricházeli k svému obecné proti poliauské menšinę rímského pastýri, plalcal nad nimi, takze i oni senátu, který stűj co stűj si chtęla vy- musili svých liríchii oplakávati. Vyznání nutiti, aby na Kapitolu byl opęt po- sv. Augustina dávají nám nalilédnouti staven oltái• pohanské Viktorii. To męlo do jeho soukromí, lcde jej vidíme za- býti po rozumu pohanű jistým lékem męstnaného ustavicnou cetbou písem proti slabosti a nehodám rímské vele- svatých a jiných spisű, nebo prijímáním ríše. AI Ambroz postavil se jako lev rozlicných osob, které k nęmu prichá- proti tomuto pozadavku zmírajícího po- zely s rozmanitými zálezitostmi. lianstva a výmluvnými pojednáními, psa- Není slívu, ze veliké srdce jeho ob- nými císari Valentinianovi, snar'.il se do- sahovalo také velikou lásku k tęm, ktei-í kázati mu, kteral. pohané chtęjí primęti s ním byli spjati svazky pokrevenskými. jej, aby uznal právo bludu a tím aby Pohrební i•eci, které vęnoval svému bra- ríše Kristova, jediného pána svęta, byla tru Satyrovi a v nicliz s uchvacující nęz- oslabena. Valentiuiau uznal pravdu jelio ností lící jeho ctností, jsou dűkazem slov, ze kresfauslzý císar smí si váziti lásky jeho k bratrovi. Jak smýšlel o se- jen oltárű Kristových, a poli anslzým se- stre Marcelinę a jalo cítil v té prícinę, nátorűm dal odpovęd, ze miluje sice Rím dosvędcují jeho listy jí psané do Ríma, jako svou matku, ale ze musí posleclt- kde slouzila panenstvím Boliu, jemuz noutiBoha jakoztopűvodce svého spasení. se byla od mladosti zasvętila. Vzdále- Zajisté, kdyby v úradcích Bozícli ne- nost neumenšila lásky bratrovy. Jiz ná- byl býval ustanoven pád rímské i- c, pisy listű jsou dojemny: »Bratr své se- vliv takových muzű, jalzo byl Ambroz, stre«, nebo »Marcellinę, která jest mi na panovníka šleclietné mysli, byl by drazší nad mé oci a nad zivot műj.« pád ten prekazil. Ale cinnost takových Listy samy pak jsou play síly, piny zi- biskupű męla a mohla se osvędciti jen vosti, jako boje, ]steré bojoval Ve chrámę, v nových útvarech státních, které potom kde kdysi slouzíval Bohu, odpocívají vznikly na trosicácli obrovského imperia. nyní pod hlavním oltáretrí kosti jeho a Yolinutlivo jest, jalz otcovsky se vę- sestriny, a co den koná se nad nimi noval milánský biskup mladému císari obęt neposkvrnęná. Gratianovi, jelioz smrt oplakával tolike- Takovým byl Ambrosius, jemuz drulidy rymi slzami. A s jakou oddaností milo- Theodosius vydal svędectví: »Na svętę val velikého Theodosia, k vűli nęmuz jest jen jeden biskup.« Neműzeme ne- také Pán svętű pozdrzel pád ríše, pri- zmíniti se ještę o jeho lásce lc Matce poutav vítęzství k praporűm jeho legií! Bozí. Vedle sv. Efrema jest svatý Am- Jednou arci se zdálo, ze pohanský césar broz hlavním jejím velebitelem mezi otci udusil v nęm krestanskéllo panovníka 4. století, a mluvę o tom, kterak byla -- ale s jak tteoblomnou prísností po- uchována všeliké poskvrny lii-íchu dędic- cínal si tenkráte Ambroz vűci nęmu a ného, kterak se obętovala spolu se svým pi•ivedl jej opęt k Bohu a k sobę sa- synem za spasení naše, kterak jí se je- mému ! ,Ano,« pravil veliký biskup v po- zíš Kristus nejprve zjevil po svém z mrt- | ||||
|