|
| ||||
| ||||
|
66 —
na mohutný- rozvoj harmonie v nejno- skladbách druhé své periody také vęjší dobę.«') s úpiným zdarem provádęl. Tento spis mozno nazvati vędeckých Ohlednę pohrdání starého, samorost- toliko po výtce, jelikoz autor na nęko- lého systému harmonie vidíme Skuher- lika pouze úvodních stránkách snazí se ského kráceti ruku v ruce se svým stou- o strucný výlclad nejnutnęjších pojmű pencem - vrstevníkem drem H. Rieman- z oboru akustiky, totiz: stupnic, inter- nem; s tím však rozclílem, ze tomuto vallű, zvęuy cili partialních tónű, kmi- popráno jest, svou theorii postupem toctu, kousonance a dissonance. Po vý- 25ti asi rokű úspęšné propracovati k zna- męru elementárních, tęchto pojmű o aku- ctiému jiz stupni vędeckosti, kdezto Sku- stice pocíná harmonické problemy, rešiti hersl,;ého badatelskému pűsobení záhy originálním zpűsobem prímo in medias ucinęn byl konec nahodilými olcolnostmi, res; nikoliv ve smyslu realisace vędy, víceletou chorobou a konecnę i pred- nýbrz skorem výhradnę praktickými casnou smrtí. príklady, ve formę krátkých kadencí Stopujíce se vrelým zájmem rozvoj o dvou kontrapunkticky vedených hla- vędecké nauky o harmonii doby prí- sech. Po odbytém dvouhlase seznamuje tomné, musíme doznati, ze i prese ve- záka s tvorbou troj- az šestihlasých vęt škeré Riemannovy úspęcliy v tomto podobného geuru. Predbęznou znalost oboru nestává dosud takovéto nauky, rhytmiky a s ní souvisící predstavivost se zvláštním ovšem zretelem ke sklada- harmonií, s nálezitým ohledem na utvá- telské praxi. A tu nezbývá jiného, nez rející se harmonický proces, dle všeho obé dosud nesloucené odvętví hudební predpokládá, po prípadę neuznává za theorie studovati isolovanę. V prícinę nutné. té jsme kaz(-Iému, kdoz by hloubęji vnile- nouti chtęl do psychofysicicýcli zákonű 'L uvedeného vidno, ze S. zaujímá tu harmonie, tou radou, by po absolvova- ode všech dosud method odlišné stano- ném kursu té které empiricicé nauky visko; nebot se starší methodou general- o harmonii prikrocil ke studiu té oné bassistű nemá zde, vlastnę nechce míti cistę vędecké nauce, na pr. uvedeného ceho spolecného — a s methodami jiz spisu dra Hostinského a j. v., pri cemz autorű více ménę spekulativné nauky poukazujeme ke Skuherského harmonii o harmonii shoduje se toliko v nękolika jako velevítanému prostredníku mezi dosti zásadnícli pojmech, jak jiz shora praveno. pi•ikic proti sobę stojícími smęry. Do Generalbassistűm podtíná nemilosrdnę detailű, ve smyslu jakési srovnávací me- hlavni sloupy nevędecké jejich soustavy thody se pouštęti, nedovoluje obmezené harmonie, popfraje neoprávnęnost tercio- zde místo, procez ustáváme na právę vého usporádání akkordű od trojzvuku uvedeném.') az k tak zvanému tercdecimovému ak- kordu, pri cemz dává císlovaný bas na Pozoruhodným dílem, spolu i prvým index i s veškerou terminologií akkordű, pokusem v domácí literature jest Sku- jmenovitę alterovaných. Dává jim ko- herského spis: Varhany, jejich zarízení necnę na srozumęnou, ze nedovedli v sy- a zachovávání.2) V díle tom shrnul autor stém uvésti prebohatý fond harmonie na io6ti stránkách vše, co nejstrucnęji moderních komponistű, kterízto presmę- ríci lze o slození varhan starší soustavy lým zpűsobem nakupili dissonance na i soustav moderních, o jevecli fysikálních dissonance, bez ohledu na scholastické zákonű na píšfalách varhanních, o dispo- kompendia svých »ucených« vrstevníkű. sici hlasű varhan a t. d. Pękné illustrace Skuherskému nadešla zde doba piná hlavních cástí varhan : męchű, kanálű, skepse a kvasu. Byltę i sám s sebou, t. j. se svou krátce pred tím vydanou na- Kdo by kromę toho hodlal se seznamovati s rhytmiekými zákony nauky o skladbę, tomu ukou o skladbę v rozporu, ve které, jalo doporucujeme tato Riemannova díla: jiz pripomenuto, kapitola o klamném 1. Musikalische Syntaxis. 1877. závęru skvęle se mu podarila, prihlízíme-li 2. Handbuch der Harmonielehre, III. AuHage. k této specialitę se stanoviska R. Wa- 1893. Obę díla u Breitkopfa a Hartla v Lipsku. 3. Systematische Modulationslehre als Grund- gnerova, kterýz si klamný závęr ve svýcli lage der musikal. Formenlehre. 1887. V Ham- posledních konsekvencích predstavoval burku u J. F. Richtera. in continuum a ve svých dramatických 4. Katechismus der tnusikal. Formenlehre. V Lipsku u M. Hesse-a. 1889. ') Nákladem Fr. A. Urbánka. a) V Praze. Nákladem Fr. A. Urbánka. 7884. | ||||
|