|
| ||||
| ||||
|
7 —
tererova aneb 1Zennerova »Te Deum«? Prese veškeré Foersterovy úspęchy Ostatnę hojného snad rozšírení recených v oboru vokální hudby církevní, nelze zde skladeb tteeí sc co obávati, jez vy- nám jinak, nez Foerstera prohlásiti za zadují silnę obsazeného sboru s vyško- nejvlastnéjšího skladatele liudby var- lenými hlasy a skladatelűm kongeniálních hanní. Jako takový byl F. nejen plodným, dirigentű i varhaníkű, címz redukuje se ale i štastným, coz pri jeho virtuositę jejich provozování na kathedrály a lilavní na královském nástroji, specielním ta- chrámy vętších męst, kde sboru vládce lentu k tomuto genru a pri vrozené dirigent všestrannę vzdęlaný, kterýz by jaksi lásce k velebnému nástroji tomu jisté, u výrazu pochybné statę svým snadno vysvętlitelno jest. prednesem a príslušnými direktivami do- Veškeré tyto skladby pro varhany vedl paralysovati. pocházejí z mladších let našeho, ve sluz- Vzdyt podobnę pocliybná místa na- bách posvátné hudby jiz sešedivę!ého jdeme i ve skladbách daleko staršího Nestora Cyrillistű, ba mnohé z nich ná- data tęchto cnoclernisujících, na pr. ve le-í i dobę predreformacní. Na zádné Wittovę Missa »in hon. sc. Raphaelis«, všalc z tęchto skladeb, byt by i nejstar- v Koenenovę Missa »in hon. Ss. Trium šího data, nejeví se stopy tęsného pred Regunt« a v Stehleovę Missa »Exultate námi úpadku církevní hudby; naopak, L)eo«, jez rovnęz ovšem ze po výtce, clűstojnost, posvátný lclicl — a pri ve- dostalo se schválení v Katalogu. Pouhé škeré umęleckosti základní prostota vy- studium partitury té Icteré novinky není tírá z kazdého taktu. ostatnę v kazdém ohledu spolehlivým U rádná, církevním duchem provanutá rádcem, nýbrz sluší skladbu, zvláštę octu, praeludia pro varhany nebylo ostatnę u výraze tu a tam pochybnou, peclivou v naší vlasti nikdy zle. 1 sám pseudo- reprodukcí vyzkoušeti na vnitrní hodnotu církevní skladatel Rob. 1' Iii-cr nemohl její. Teprve onu skladbu, jez po veškerém jinak, nez psáti solidnýtn slohem, pokud usilování o obroušení hran svých pűsobí mu šlo o praeludia varhanní. Prirozenost nejen celkovę, ale i v jednotlivostech Cyrillistűm, celkem nevadilo, kdyby si ho po- dojmete profanním, dluzno odmítnouti nechali v divadle, kde by męl místa s dostatek. jako chrámu Pánę neditstojnou. Nemá-li Jistí však varhaníci a také-]:omponisté drtí jej, dirigent smyslu pro cudný a velebný stűj co stűj, míti i v chrámu Pánę. Jejich umęlecká prednes, pro prirozenou skausi a dekla- reputace zdá se jim býti od konícka tohoto zá- vislou. A koníckem tím jest sensitivní chromati- maci posvátného textu, pro kompromisní smus, se svými alterovanými intervally, pikantními, se zpívaným slovem podáni rhythmiky, koketními a svętobolnými, vűbec hyperbolickými kdo vűbec nepojímá kazdou, jakéhokoliv dissonancemi, povstalých ze smęsice alterovauých výrazu skladbu idealisticky, toho ne- akkordű, prűchodű a prűtahű, bud'ro v periodách jediné tonality aneb v periodách i vętách jakéhos uchrání ani sebe pí-ísuęjšílto slohu a takéhos harmonického centra, po prípadę i vícero výrazu posvátná hudba pred doimem center, v posledních však konsekvencích v zásadní svętáctví. Slyšeli jsme i samého Pale- negaci veškeré tonality se projevující. Kdo po strinu nevzdęlanými dirigenty profano- nęl:o]ik minut prítomen by] takového slohu opere aneb orchestralní skladbę (pardon! symfonické vati a hanobiti taktujícím piednesem a básni), zná jiz celý ten »kaleidoskop«, nudnęjší jinými s u r o v o s t m i. Podobnę lze i samy nez copového slohu italská opera. -- 'Lijeme právę chorál narázeti na kopyta pocliodových v dobę evoluce výtvarného umęní. Jaksi horecným rhytmű a jej rűznými otrepanými ma- chvatem hledají se nové ideje, nové smęly. Ge- nialního tvűrce doba naše vyckati nehodlá, nýbrz nýrami sentimentálního a koketujícího hledí i bez nęho se obejíti, pachtíc se za chimé- pí-ednesu ]c nepoznání znetváreti, takze rickou originalitou. Všude samý kvas, samé chaos, netreba ani vyckati prílezitosti nękterých nanejvýše jen jakési nábęhy k novým tvarűm svętácky nesoucích se míst jisté, jinak více ménę rázu ornamentického, jinak ale pramálo lepých forem a celkovę zaokrouhlených dél umę- cenné skla(-Iby.*) leckých. Dala by se o tom napsati aesthetil:a excentrického, ba i šeredna. 1 v hudbę našich *) Uznáváme, ze velmi nesnadno jest uvaro- dnű znamenáme secessnímu umęlűstkárství podob- vati se pri komponování reminiscencí vűbec a nou fási krajného to chromatismu, rhythmických specielnę pri skládání církevní hudby reminiscencí bizarností a výstredního kolorismu v orchestraci. na hudbu svętskou. Jsme si také vędomi toho, Také secesse! Mozná, ze prinese nęco nového ze kazdá umęlecká epocha má svého konícka, a spolu i dobrého, az se vykvasí. Ale pouhý kvas své moduí zborM, byY by i > Damoklűv mec= tohoto chutná odpornę. Menší dávky tohoto kvasu do druhu vznášel se toliko nad komponisty více staly se obratným zpűsobem i clo ehrámu Pánę; ménę povrchními a nevyspęlými. Avšak v nestre- k vętším však dávkám stoupenci tohoto smęru zeném okamziku klopytá zde i ten nejbdęlejsí dosud se neodvázili, vędouce dobre, ze církevní a nejlépe vyzbrojeny skladatel. Naše doba stűnę autorita od doby zahájení reformy jest jiz bdęlejší, na konícka harmonické pestrosti. To by nám, nez za casű barokových tirád. | ||||
|