|
| ||||
| ||||
|
— 19
Máme-liz vyprávęti, jak rád cítal jiz v mládí spisy svatých Otcű Ambroze, Jarolíma, Augustina, jejichz nebeskou moudrost tak do sebe vsál, ze zaslouzil k nim pripoctenu býti, co poslední Otec Církve západní, jako sv. Jan z Damašku jest posledním Otcem Církve východní. Máme-liz vypravovati jak moudre a spravedlivę zastával úrad vysokého císarského úredníka, takze rímský lid jen nerad se s ním loucil, kdyz, starostliv jsa o spásu duše své, svętský úrad slozil. Máme-liz líciti, jak v touze po dokonalosti krestanské obętoval jmęní své na zakládání klášterű a konecnę sám sebe v ústranní klášterním co prostý mnich Bohu v obęf prinesl Máme-liz jej následovati do Carihradu a pozorovati, jak rozšafnę zastává úrad papezského apokrisiaria u císarského dvora, pak vrátiti se s ním opęt do Ríma, abychom spatrili jej odęného dűstojností opatskou a doprovodili jej konecnę na nejvyšší stupeń církevních dűstojenství, na vznešený stolec papezský. Co máme v tomto úradę na nęm více obdivovati : jeho pastýrskou horlivost ve spravování Církve, v hlásání slova Bozího, ci jeho statecnost v hájení práv apoštolské Stolice? »Byl panující ve vlasti své, veliký mocí, a opatrností svou obdaren.« Máme-liz obdivovati jeho velikou péci o národy kacírské a pohanské, ci jeho neunavnou cinnost spisovatelskou? Jeho starosti o vezdejší blaho vlasti krutę navštęvované, ci jeho tichou péci o krásu domu Bozího, o velebnost liturgie, o dűstojnost posvátného zpęvu? Zde se pozastavme a pripomeńme si, ze Rehor Veliký svým Sakramentárem usporádal litrtrgické texty v ladný celek a polozil pevný základ pro budoucí vęky, ze sebral, opravil a rozmnozil posvátné zpęvy a aby se neporušeny zachoval, do knih dal je sepsati; aby se správnę zpívaly, školu pęveckou zalozil. O Rehori Velikém platí další slova uvedeného jiz Siracha: »Státi rozkázal zpęvákűm pred oltárem a ve zvuku jejich libá ucinil zpívání.« (Sirach 47, 1 l.) Sv. Rehor Veliký mohl uprímnę o sobę ríci: »Hospodine, miluji okrasu domu tvého a místo prebývání slávy tvé.« (Zalm 25, 8.) O Rehori Velikém tvrdí dávnovęká tradice, zaznamenaná písemnę v devátém století jeho zivotopiscem Janem jáhnem, ze svou pécí o posvátný zpęv získal si zásluh nehynoucích. V nejnovęjší dobę pokoušejí se pochybovacní vędátori strhnouti mu gloriolu patrona posvátného zpęvu. Jelikoz však jejich z á p o r n é d ú k az y nemohou podvrátiti pradávnou tradici, budeme i na dále ctíti svatého Rehore Velikého jako osvíceného pęstitele posvátného chorálu, a budeme jej vzývati obzvláštę v dobę jubilejní, aby s jeho prispęním prišel ctihodný chorál k obecnému rozkvętu. Gregorius Praesul, meritis et nomine dignus, Unde genus ducit, summum conscendit honorem. Quem vitae splendore, suae mentisque sagaci Ingenio potius compsit, gram comptus ab illo est. Ipse patrwn monimenta sequens, renovavit et auxit Cannina, in officiis retinet quae circulus anui : Quae Clerus dulci Domino modulamine solvat, Mystica dum vitae supplex libamina tractat. Suaviter haec proprias servat dulcedo nitelas, Si quod voce sonat, fido tnens pectore gestet, Nec clamor tantum Domini sublimis ad aures, Quanto vox humilis placido de corde propinat Haec iuvenum sectetur amor, maturior aevo Laudibus hís ínstans, aeternas tendat ad Horas. (Ze starého antifonáre kláštera svato-hav0lského; u ('serberta, De cantu et musica sacra, L, str. 250. 1* | ||||
|