|
| ||||
| ||||
|
— 21
lety od velikého svatého papeze Rehore obdrzela a v souhlasu se svou liturgií ve všech chrámech svęta rozšírila. To jest ten jediný zpęv, který církev rovnęz pro svatost jeho pűvodu a jelio forem za svűj vlastní zpęv oznacila a proto jej jediný v liturgických knihách svých uvádí a predpisuje; po stránce umęlecké tento zpęv vzbuzoval vzdy nejhlubší obdiv všech ucených znalcű umęleckých odvętví hudebních a ciní tak az do dnešního dne; tím stává se povznešeným nad kazdý soukromý vkus národní, takze celý svęt jej vzdy prijímal za v pravdę universální hudbu a i do dnes prijímá, nebof, ac moderním rhytmem aneb casomírou podpo- rován není, poskytuje prece nestrannému odborníku hudbu rázu velkolepého, har- monii pinou ducha a bohatou rozmanitost citű i v opakování téze melodie, kteráz dokonale prirozeným citűm odpovídá. Druhý druh hudby církevní jest k l a s s i c k á polyphonie, zvláštę ona školy rímské, která v 16. století vrcholit dokonalosti dospęla v Petru Aloisiu z Palestriny, a v témze století, jakoz i ve dvou následujících stoletích skladby tak výtecné hod- noty po liturgické i hudební stránce vytvorila, ze i ona az na naše doby a to i pres pokrok moderní hudby obdiv celého svęta budí. Tato klassická polyphonie, která z gregorianského zpęvu se vyvinula, má ve svých formách tak vyslovený ráz svatosti a mysticismu, ze církev nejen ji uznala za vhodnou pro chrám, nýbrz téz jedinę za v pravdę hodnotí, aby vedle rehorského chorálu jako sourodá stála; jezto pak cena její po stránce umęlecké velice vysoká jest, nálezí tudíz stejnę jako chorál k obec- nému dędictví a majetku všech národű. Proto posvátná kongregace ritű vynesením ze 24. zárí 1884, obnoveným 6. cer- vence 1894, v uvázení nepríslušnosti, kteráz z toho povstává, ze pri liturgických výkonech jisté hudební formy zavedeny byly, kteréz svatost svatynę zneucfují, tyto nejen zavrliuje, nýbrz i biskupűm zvláštę narizuje, by o církevní hudbu péci męli a po prípadę i církevních trestű uzili k odstranęní kazdé svętské hudby z chrámű. K tomuto druhu nálezí zvláštę sloh divadelní v církevní hudbę, který v tomto (19.) století vzmohl se v Italii. Ve slohu tom není v pravdę niceho, co by na gregorianský zpęv a na prísnęjší formu polyphonie pamatovalo, vnitrním rázem slohu toho jest nevázaná lehkomyslnost, jeho forma melodická, byt i uchu nanejvýš príjemná, prec príliš jest nasládlá, její rlrytmus vzat jest vętšinou z tanecních forem vlašské poesie, jeho úcelem jest smyslné zalíbení, smęruje proto jen po hudebním effektu, kterýz obycejnému uchu tím více lahodí, cím hledanęji vystopuje v kusech koncertních, cím hlucnęjší se jeví ve sborech; jeho charakteristika jest nejkrajnęjší stupeń tak zvaného konvencionalismu, který vyzírá jak ze skladby a stavby jedno- tlivých cástí, tak i z celé partitury. Bassová arie, tenorová romance, duetto, kavatina,*) kabaletto,**) a závęrecný sbor jsou vše konvencní kusy, které nikdy nescházejí. Neuvádíme ani, ze velmi casto divadelní melodie dosti špatnę ku posvátnému textu jsou prizpűsobovány, castęji skládaly se i nové, ale vzdy ve slohu divadelním aneb s reminiscencemi takových motivű a ze tak snizovaly nejvznešenęjší úkony nábo- zenské k svętským produkcím, zamęńují chrám s divadlem a tajemství naší víry tak znesvęcují, ze zasluhují výtku, kterou Kristus ucinil prodavacűm ve chrámu Jerusa- lémském: -Xos autem fecistis illam speluncam latronum< : :>Vy pak ucinili jste dűm műj peleší lotrovskou Nesmí se ríci, ze církev svými nejnovęjšími predpisy chce pripustiti pouze gregorianský zpęv aneb zpęv polyphonrtí cistę církevního rázu a ze novęjší díla *) Krátká arie bez opakování a bez 2. dílu. **) Rada tónu uchu lichotících pikantním rhytmem. | ||||
|