|
| ||||
| ||||
|
— 37 —
v zlorecení jest uvádęn .1) Ó ctihodní knęzí, necińme se vinnými takové svatokrádeze; Benátky pak, které tak dlouhou doba krásno v umęní pęstovaly, jak na chrámech s nejvętší nádherou vystavęných zríti jest, necht jsou i na dále pęstovatelkou pravé posvátné hudby, aby všichni, kterí chrámy naše navštęvují a v nich posvátných úkonű se úcastní, vzdy zvolati musili: Jak milí jsou stanové tvojí, Hospodine, moc- ností. Touzí a umdlévá duše má po síních Hospodinových! '-) Dáno v patriarchálním sídle v Benátkách, dne 1. kvętna 1895. t JOSEF kardinál SARTO, patriarcha. Obrana reformy církevní hudby. Napsal Frant. Jirrísek. (Pokracovíní.) P. Pavel f hudby, narodil se roku 1820 v Holasovicích ve Slezsku a zemrel jako knęz rádu Augustianű a arcibiskupský konsistorialní rada roku 1885 v Brnę. Vedle své skladatelské cinnosti osvędcoval se i v hudební praxi co výtecný zpęvák, altviolista, varhaník a dirigent. Vycházeje od harmonisace a t1 tpravy národní písnę, dospęl záhy ke komponování vętších vokálních dęl v národním duchu a stal se takto vzorem, jaksi bezdęcným ucitelem Smetanovým. Kdoz by z ceských hudeb- níkű neznal Krízkovského Utonulou »Odvedeného prosbu Dar za lásku« a jeho slavnostní kantátu Svatý Cyrill a Method«, kterou provedl s 1000 zpęvákű u príle- zitosti Cyrillomethodęjské slavnosti r. 1863 v Brnę ? Od roku 1872, kdy jmenován byl kapelníkem pri arcibiskupském dómu v Olomouci, pocal téz pűsobiti jako církevní skladatel smęru reformního. Bohuzel, ze reforma církevní hudby zastihla jej skorem jiz na sklonku svého zivota, kde nebylo mu více dopráno uplatńovati svého neobycejného talentu na poli tom. Soudíce dle nękolika málo jen tiskem vydaných skladeb jeho (vętšinu svých církev- ních skladeb choval pouze v rukopise), dovolujeme si tvrditi, ze Krízkovský mohl se jako církevní skladatel dodęlati skvęlých ítspęchú i za hranicemi naší vlasti. Nebof v Krízkovském soustredovaly se veškeré vlastnosti dobrého církevního skladatele: tvűrcí síla, vázný, jemnocitný a hloubavý duch, vysoký stupeń všeobecného vzdęlání, vlastnost liturga ex professo, jenz jako mnich seznal dosa`i asketického výrazu cír- kevní hudby lépe, nez skladatel stavu svętského. Krízkovského genius prozrazoval se tu prede vším jiz u volby prostredkű; nebof ve skladbách jeho, na pr. v Te Deum«, Requiem a Litaniích nalezáme skorem výhradnę jen diatonické sledy akkordúv v tak ucelené formę, ze tęch tak zv. alterovaných akkordú a jiných dissonantních útvarű, bez nichz naši modernisté nedovedou se vúbec obejíti, u nęho naprosto nepostrádáme. Tof u skladatele tak vzácného zrna není nedostatkem aneb zpátec- nictvím, tof není onen mrazivý formalismus, který našim odpűrcűm pűsobí vidiny i za bílého dne, nýbrz prostá zdrzelivost pravého umęlce. Krízkovský dovedl by zajisté i ve svých církevních skladbách cehosi podobného napsati, o cemz podal ve svých svętských skladbách hojnost dűkazű, ale neucinil tak. V prícinę té dluzno co nejprísnęji rozlišovati bezdęcnou reservu nadaného a vyspęlého umęlce od pleonasmu ') pin nobis patiitir opprobrium Christus, in nobis Christiana lex maledicta.« 2) »Quam dilecta tabernacula tua Domine virluttun ! Concupiscit et deficit anima ntea in atria Uoniini.< | ||||
|