|
| ||||
| ||||
|
- 46 -
liturgického netreba se šíriti; bylt patrný od prv- snadno nevyrovná. Po vroucím, zboznosti piném ního dne, kdy obnovený dękanský kostel byl »Sanctus« jai<é to nádherné, jásotu piné a hned sluzbám Bozím opęt otevren. na to hluboce pokorné »Hosanna«. -- V hhaUoké Pri vykonaných volbách zvolen byl na r. 1904 pokore pocíná »Benedictus«, klaníc se Beránku zase výbor starý, a to za predsedu Emil Saska, na oltári prítomnému a raduje se, ze k nám na męstský tajemník, za jednatele a pokladníka prof. oltár sstoupil, poponášejíc do výše melodii (a Ant. Trnka, za reditele hudby Frant. Jirásek, re- srdce lidské) pri slovech: »qui venit«. Radost ditel kűru, za revisory prof. V. Fayx a Ant. Porc, trvá, ale jiz mírnęjší a rozjímající o prevelikém majitel domu a pohrebního ústavu. tajemství Vel. Svátosti i pri slovech: »in nomine Domini.« A opęt to nádherné, jásavé a hluboce Farní }ednofa Gyrillská v Eelivę. Jak se klanící »Hosanna«. — A műze býti lepší, prí- mozná psáti výrocní zprávu o cinnosti Jednoty, padnęjší, procítęnęjší illustrace textu nad melodii která se sice poctivę cinila, aby o všech slavno- »Agnus« téze mše? S jakou pokorou pocíná a stech a svátcích sluzby Bozí vokální a chorální s jakou kajicností pokracuje! Műze býti dokona- hudbou oslavila, ale zádnou zvláštní verejnou lejšího hudebního výrazu nad melodii slov: produkcí, zádným šumným a hlucným koncertem, »ntiserere nobis«? Druhé »Agnus« ještę hloub zádnou na venek okázalou cinností po celý rok ducha do pokory a kajicnosti norí, ale tretí jiz se neproslavila. Tichá, skromná byla pűsobnost povznáší se výše, jiz dűvęru v sobę chová a Jednoty naší, ale krivdil bych jí, kdybych rekl, v posluchaci budí; nebo kajicnost má býti spo- ze byla necinnou, netecnou, nedbalou, to nikoliv. jena s dűvęrou a nadęjí. O jak blahý mír piní Cvicíval se hloucek pęvkyń a zpęvákű našich duši po dosazeném odpuštęní. A tento mír, ten svędomitę pred kazdou vętší slavností a opakoval nebeský klid, to tiché blaho duše jak prekrásnę, v tęch cvicbách bez netrpęlivosti, co o budoucím jak nedostiznę vęrnę lící nápęv slov: »Dona svátku zpíváno býti męlo v kostele, byt jiz více- nobis pacem« ! — Znáte v hudebním svętę do- kráte totéz dríve pri sluzbách Šfozích zpíváno jemnęjší skladby mešní? — Nic nepravil jsem bylo. Myslil si asi : coz kdybych byl nęjaký nękde posud o »Kyrie« téze mše chorální. Kdo dovede pűltón aneb snad celý tón zapomnęl. A proto rozjímat nejen o textu posvátném, ale i o me- lépe bude napred jej v pamęti obziviti, nez potom lodii choráhií, myslím, ze mi prisvędcí, ze tęmitéz v kostele pres nęj klopýtati. A takovými pred- prednostmi, kterými »Sanctus«, »Bened'ctus«, bęznými neopomenutými cvicbami prihodilo se »Agnus« oné mše se honosí, téz »Kyrie« bohatę nejednota, ze provedení kostelní bylo skutecnę obmyšle to jest. Vędom sobę svých vin nesmęle skvostné, ze to byl opravdový duchovní koncert, (pocátecní torculus) ku Pánu clovęk hríšný pri- ne sice vypoctený na zvędavou verejnost a její stupuje, ale padeno pred Ním na kolena jiz od- plytkou, casto dost nekritickou pochvalu, ale po- hodlanę a s celou duše vroucností o smilování skytnutý ze vzácné ochoty, z té duše toantt zboz- volá a prosí (— »eleison«). Poznávaje pak, ze nému, vęrícímu lidu, shromázdęnému pred Svato- jej Pán nezamítá, ze k bídę jeho milosrdnę se stánkem a oltárem Hospodinovým, k jeho po- sklání, dodává sobę kajicník odvahy a pri slovę tęšení, zboznému povzbuzení a duchovnímu »Christe« radostnému podivení svénna, ze s útrp- vzdęlání. Kdyz jserai odlouciv se nękdy pro chu- ností a laskavostí Pán k nęmu se sklání, pri ravost dosti nerad od ostatních zpęvákű, jen po- slovę »Christe« výraz dává, ale hned zase se korí, slouchal, byl jsem vęru nejednou pękným, cistým ano zkusiv, jak milosrdný jest Pán, ještę hloub provedenían mše neb jiné skladby mile dojat a se korí, nez kdyz poprvé k Pánu pristoupil. za duchovní pochoutku milému sboru našemu ze (Jestlize bychom první »Kyrie« odnášeli k Bolu srdce povdęcen. Pravidelnę podarilo se nejlépe Otci, »Christe« k Bohu Synu a druhé »Kyrie« »Kyrie« proto, ze byla pozornost pocátecní ještę k Duchu sv., lící melodie stredního »Kriste« ne- soustredęna. Ale nedávno, v tomto postę, slyšel obycejnę trefnę úzas duše krestanské nad vtęle- jsem u nás i »Sanctus« zpívat tak, jak ho snad nínt se Syna Bozího a hlubokou její úctu k to- jen andęlé zpívají v nebesích. Zpívala se cho- muto tajemství.) V závęrecném pak »Kyrie« ještę rální mše »in dominicis adventus et quadrage- úpęnlivęji volá a ještę více se ponizuje duše simae« (4. dle kancionálku Lehnerova) a zpívaly kající, nedosáhla-li dosud odpuštęní, a dosáhla-li, ono »Sanctus« -- dęti, ale tak nęznę, tak hladce k radosti ducha povznáší a nejhlubší za milost a prece melodicky prízvucnę, s tak nevinným a ocištęní od hríchű díky vzdává. jemným na príslušných místech dűrazem, ze se Ale já — neodborník! — vykládám tuto své mi manę oci zarosily. -- Pravda, ze skladba sama rozumy o skladbę chorální a zapomínám, ze mám toho »Sanctus« a vűbec celé této chorální mše psáti jen zprávu o naší Jednotę. Nespokojili jsme pri vší jednoduchosti a prostické modulaci jest se ani loni pouze tínt, cemu jiz dríve jsme se tak vroucí, tak neobycejnę tklivá, tak k textu a naucili, piibrali jsme Skuherského mši z D dur jeho smyslu priléhající, tak hluboce anystická, ze op. 1. a vánocní mši- od Ríhovského. A letos se jí, trvám, jiná at chorální, af vícehlasá tak kotapil jsem osm »Pange lingua«, vesmęs od | ||||
|