|
| ||||
| ||||
|
— 70 --
slabší sbory nejen venkovské, ale i męstské. Kde tato skladba zdomácní, tam vymizí za krátko ropová a sladkobolná requiem od Horáka, Lablera et tutti quanti, jez slyšeli jsme nedávno ještę i v samé Praze provozovati jednoduše obsazeným muzským sborem. M i s s a 3 v o c i b u s cantanda in memoriam Millenna.riam sc. Methodii (pro 3 stejné, lépe však muzské hlasy s prűvodem varhan). Vokální part této, moderní harmonií nesoucí se skladby zműze kazdý ponękud jen secvicený sbor. Hojnę však figurovaný prűvod varhan vyzaduje varhaníka jiz zrucnęjšího a stroje, ne-li moder- ního, tedy aspoń slušnęji disponovaného, kterému neschází nutná zde pedálová spojka aneb jemnęjší hlas pedálový o 8 stopách. Nebylo-li by lze tęmto podmínkám vyhovęti, pak nezbývá jiného, nezli varhanový prűvod rozepsati pro smyccový kvintet, po prípadę tam, kde violoncellisty není po ruce (rara avis i na męstských kurech), hráti violoncellový hlas manualiter na varhanách. Tato skladba jest velmi vdęcným úkolem pro muzské sbory. M i s s a op. 12. pro 4hlasý smíšený sbor. Hlavní vlastnosti této velice zdarilé mše jsou: motivické, místy i thematické práce, jednotný proud myšlenek, cudná a velebná harmonie, resultující z diatonicko-harmonického processu a prostým modulacním rádem celkovę zaokrouhlená forma. Proto také radujeme se z logického vývinu daného (z pocátku kazdé skladby v této mši) impulsu ci zárodku. Toho mocen jest toliko talentovaný a pilným sebevzdęláním po ukoncených školských studiích vyznamenávající se skladatel. Pravý opak toho jest ješitný routinista, jenz, nikoliv z vniterního popudu, nýbrz toliko z vnęjších prícin nutí se do komponování, vlastnę kombinování. Tento má v kazdé své skladbę zárodkű na tucty; neví-li po 4--8 taktech kudy kam, exponuje znova a zase znova. Bez toho jiz dlouhé Credo aneb -Te Deum laudamus = zdá se pak pro samou nudu býti ještę delší. Ani sebe wagnerovštęjší chromatika a veškeré moderní amęlustky neuchrání jej od ducha- morného seslátání tónű a rhythrnu. Právę tato Sychrova mše podává nezvratného dukazu o tom, ze pravý skladatel pri veškeré své reservę má více hudebnosti v rnalíku, nezli pouhý routinista v celém tęle. Jednolitá mše tato, jez svou zevní fakturou a svým výrazem kloní se k starým klassikűm a. k nękterým skladbám Koenenovým (bez veškerého odia kopirismu), vyzaduje sil rhythmicky a deklama- tornę vyspęlých a nehodí se proto pro takové kury, kde bez nástrojové podpory nelze se obejíti. Závęrecné vęty Gloria, Creda a Sanctus jsou zde prímo velkolepé. M i s s a j u v e n t u t i s s t u d i o s a e *) (pro 4 smíšené hlasy s cástecným pru- vodem varhan) jest skladbou vyspęlého jiz ducha. Strídá se tu hornofonie s dosti snadnou polyfonií nejen motivickou, nýbrz i thematickou. Vedení hlasu jest zde jako ve všech skladbách autora toho veskrze zpęvné, jelikoz diatonicl<é; modulace nevybocuje nikdy z rámce nejuzší príbuznosti. Celková faktura této mše pripomíná Wittovo opus 18. (Polissa in hon. se. Augustini), od nęhoz iiší se však vętší struc- ností a zivostí. Dle svého názvu má tato mše vyhovovati prede vším studující mládezi nevyspęlých ještę hlasu. Úcelu tomu, jak z partitury vidno, bylo vyhovęno s dostatek, jezto soprán e"} nikdy neprestupuje a i na obycejném rozsahu ostatních typu hlasových bylo sleveno o nękolik stupńű. Není tudíz pochyby, ze této strucné, jinak velmi effektní — a pro skrovné pozadavky na hlasovém fondu velmi praktické skladbę dostane se horlivých pęatitelu na všech ponękud jen slušnęjších kurech. O ostatních mešních a i jiných skladbách tohoto velmi plodného autora, jez témęr výhradnę vyšly v ->Cyrillu:, nemozno zde referovati, jezto úvaha tato sleduje «*) Nákladem Alfr. Coppenratha v Reznę. | ||||
|