|
| ||||
| ||||
|
71
cíle jiné. Kazdý starší Cyrillista je zná predobre a vází si jich. Zevní forma i duch tęchto skladeb splývá vzdy v jeden a týz ladný celek, kterýmz lze uspokojiti jak znalce, tak i laika. Na Sychrových skladbách se zadostiucinęním pozorujeme, ze i ty tolikráte jiz kacerované a pranýrované distonické spoje, prese veškeré veto našich odpűrcu, prece jen nęco více znamenají, nezli mrazivý formalismus, epigonství a kopirism. Stokráte lepší prostý a prirozený vývoj myšlenek v okruhu diatonických spoju a sonatovou formou vytknutého rádu modulacního, nezli pestrá smęsice pikantnę dissonantních spojit a krkolomné modulace pri naprosté skladatelské impo- tenci ; a to jiz se stanoviska absolutní hudby. Dűkazem toho symfonická a komorní hudba všech starších mistrű. I ta ménę zdarilá vęta té které symfonie aneb sonaty z doby svętských klassikű má nepomęrnę více jádra a zivota v sobę, nezli mnohá »symfonická báseń« aneb opera lecjakého modernisty, jehoz manýru naši odpűrci nejradęji by prenesli i na hudbu církevní. Nehledę ani ke slohu, ci spíše k nesloho- vosti tęchto modernistű, jichz svętobolná, vűbec smyslná harmonie posvátné místo neménę urází, nezli frivolní rirythmika a vírivá instrumentace pseudocírkevní hudby z doby baroku, műzeme, sit venia verbo, smęle ríci: »Non multa, sed multum.« Nikoliv na kvantitę, nýbrz na kvalitę zálezí! V prícinę té nelze s našimi odpurci jitiak, lec takto rozumovati: Vytýkáte nám, ze pro prílišnou snahu o církevní výraz a liturgickou správnost zanedbáváme umęleckost dle pozadavkű absolutní hudby; vytýkáte nám, ze nepęstujeme instrumentální hudbu chrámovou, ze libujeme si v kopiích slohu Palestrinova, ze ohrazujeme se proti dnešním vymozenostem harmo- nickým; ze krátce jako reakcionári a zpátecníci zasazujeme se o prezilou, více nez 300 rokű starou hudbu, dle jejíz faFony hledíme prý pristrihovati i hudbu souvękých skladatelű. Jak dalece výtky Vaše s pravdou se kryjí, poznali jste jiz a poznáte z této úvahy ještę s dostatek. My voláme s Vámi stejnę po skladbách hudebnę cenných a nespokojujeme se nikterak s pouhou litur- gickou správností a kýzeným výrazem skladby; ciníme však roz- dílu mezi umęleckostí a umęlkováním — a proto náš neblahý spor. Tvrdíte-li, ze sled dvou mollových akkordű nám imponuje jako non plus ultra veškeré církevnosti, toz Jste velice na omylu. Nám prece nejde jen o pouhé akkordy, nýbrz o veškeré faktory skladby, jichz souhrn dává pak lepou formu a stylisticky správný výraz skladby, je-li tato mistrnę a dle intencí autority církevní komponována. Proto také cudnou a výjimecnę objevující se chromatiku zásadnę neodmítáme, nýbrz toliko harmonické umęlűstky a svętácké dissonance. Pouhou reflexí pracnę u klavíru stloukané akkordy pokládati za skladbu neműzeme, jelikoz takovéto školáctví ne- prospívá ani svętské hudbę nejnizšího rádu. Fr. Wi#tem pred 25 as roky ostrými slovy odsouzená Sch( I)fova diatonika jest právę tak málo umęním, jako Franchettiho chromatika v opere >Asraęl Pravý genius tvorí, epigon reflektuje. Antický sloh, klassicism, romantism, modernost, tof pouhá hesla epigonű, prosta veškerého významu. Kdof neustále hlásá modernost, zpravidla uvízne na modním zbozí. Robert Schumann pravil kdesi : >Męlký duch műze se skrýti za fugou; fugy jsou vęcí velkých mistrű!« Tato sen- tence hodí se výbornę na epigony-modernisty za•této asi premęny: Slaboch skrývá se rád za effektní harmonie, jez jsou vęcí toliko velkých mistrű. Jezto mu nic kloudného nenapadá, proto sahá po »peprence« a »cukrence: chromatismu, aby takto donutil obdivujícího se mu dilettanta k výroku : »To jsou akkordy! co?« (Pokracování. | ||||
|