|
| ||||
| ||||
|
— 82
e mali suoni'), kterézto rcení stalo se pak pro podobné snahy takorka okrídleným slovem. Ale kdo pak dal onęm hudebníkűm právo, oloupiti starý, ctihodný chorál o jeho bohaté melodie pod záminkou, ze jsou to barbarismy, a šmahem zmęniti intervally, které se nehodily do úzkého rámce jejich theorie ? Ci dospęlo hudební umęní v oné dobę takové výše, ze se mohli jeho zástupci odváziti s neobmezenou autoritou na opravu chorálu, jehoz lahodné melodie na- šeptala dle starobylé tradice nebeská holubice svatému Rehori do péra? Jesti prece známo, ze právę tenkráte jevily se namnoze príznaky rozkladu církevní hudby. Kdo se dá do studování melodií medicejskélio vydání, nenalezne v nich pevných zásad, ale naopak shledá, ze tu mnoho libovűle a úzkoprsého pedantství. Libovűli nalézáme na pr. v uzívání not. Pravidelnę má jednotlivá nota (punctum) hodnotu krátké; ale prece je castokráte nota dlouhá (virga) nad krátkou slabikou. Libovűle jeví se dále v uzívání nebo vynechání tak zvaného h-molle v melodiích tetéz tóniny, af na zacátku cili pri intonaci, nebo uprostred, aneb na konci. Pedantství jeví se hlavnę v tom, ze kazdá melodie pocíná tónikou, nebo dominantou. Vyloucivše jiné tóny, jez na zacátku melodie základní tón (tóniku) anebo dominantu predcházely, zbavili reformátori chorál o nejednu vzácnou charakteri- stiku. To jakoby byli chtęli starým nadšeným pęvcűm chorálu ukázati, jak si męli pri skládání chorálních melodií poloziti na stűl školácká schemata tónin cliorálil a podle nich na puntík sestaviti své melodie. Pochopitelno, ze tito theoretikové nedocílili ve svých opravách oné prirozené krásy a velebného vzletu, jakým se vyznamenává pűvodní chorál. Bezzásadnost jeví se konecnę kriklavým zpűsobem ve zkracování a predęlávání melodií. Hlavní zretel obrátili korrektori melodiím Alleluja, gradualű a offertorií. Tu rádila zle jejich kosa a bez milosrdenství utínala krásné haluze bohatę rozvinutých melodií a jubilací. Jak bezzásadnę si pri této práci pocínali, poznáváme z toho, ze neupravili melodie, jez se v Gradualu opakují, stejnę, nýbrz pokazdé jak se jim namátlo. Zde poslouzíme príklady. Alleluja tretí mše vánocní (modus 2.) prichází opęt na den sv. Štępána, ale jiz v jiné podobę; opęt v jinací na den sv. Sylvestra a zase v jiném rouše na svátek "Zjevení Pánę. Ve vydání solesmenském vrací se tato melodie ve stálé formę; ve versikulu jest ovšem pri rűzném textu rozmanitę upravena. Reformátori XVII. století ovšem nepochopili, ze tato ne právę dlouhá melodie vhodnę vyjadruje vroucí, dętinnou radost, jiz nám Kazdorocnę prináší tajemstvi Bozího Hodu vánocního, a ze takorka znovu nám ji do srdce vlévá, kdyz v dobę vánocní jako hláskem zlatého zvonku opęt zavzní. Podobná libovűle a bezzásadnost jeví se i v delších zpęvech. Offertorium : Dextera Domini etc. na nedęli 3. po Zjevení Pánę vrací se v Proprium de Tempore ještę aspoń dvakráte. Gradual z r. 1614—1615 otisknul ho úpinę v prvním svazku dvakráte a v druhém jednou, ale pokazdé se znacnými variacemi v téz melodii. Bez variací, ac nejsou tak znacné, neobešlo se také krásné offertorium na ctvrtek po popelecní stredę, jehoz text jest az na jedno slovo na zacátku tentýz, jako offertoria na 1. nedęli adventní. Tázeme se tu: zdaliz nezkrátili obezretní reformátori pűvodní nemírnę dlouhé melodie chorálu hlavnę také proto, aby se lehceji zpívaly ? Ale jak se s tím shoduje ') Tak Palestrina ve svém listę k vévodovi Mantuanskému r. 1578. | ||||
|