|
| ||||
| ||||
|
W CYRILL XLI[
a dosáhne se tím dokonalé technické průpravy pro písňový a ariový studijní materiál. Této zásadě zcela odpovídá I. stupeň přítomného paedagogického plánu, jenž vykazuje pouze zpěvy bez textu, to jest pouhé solfeže. Není však možno, aby žák zpíval všechny solfeže, které obsaženy jsou v paedagogickém přehledu. Z nich dlužno vybrat nejvhodnější a doporučuje se vynechat hlavně ty, ve kterých se často opakuje, co již probráno. Stává se to zhusta u solfeží starých mistrů, které uvedeny pokud možno nejúpiněji, jednak pro slavné jméno autorovo. třebas by nejednou jejich hudební cena byla pranepatrná, jednak pro některá čísla paedagogicky velmi účelná. Je lépe zpívati méně solfeží a zůstati u každé tak dlouho, až jde bezvadně. Při výběru solfeží rozhoduje též nemálo objem hlasu žákova, ač tu je snadná pomoc. Slavní skladatelé a upravovatelé solfeží, jako Hauptner a Marchesiová, punktovali a transponovali často solfeže, řídíce se zásadou, že lépe je provésti skladbu s punktacemi dokonale, než v originále špatně s námahou. V nové době vydány solfeže v nejrůznějších vydáních a transposicích, jež ]ze snadno voliti dle nakladatelských seznamu. V paedagogickém přehledu je dále četně zastoupena literatura písňová a operní, koncertní a oratorní arie. Písně nejsou však za-časté rozlišovány dle druhů hlasu, většina jich míněna všeobecně. Vybrati písně dle individuality hlasu žákova je úkol dosti obtížný, — který přináleží především učiteli, jenž nejlépe zná přednosti i nedostatky iednotlivého žáka. Rozhoduje zde nemálo barva a charakter hlasu, na př. nutno činiti rozdíl mezi sopránem s jasným zvukem (tak zv. lyrickým) a sopránem s širokým, velkým tonem a značným rozsahem (t. zv. dramatickým), nebo mezi koloraturním sopránem a podobně. Obdobným způsobem lze rozlišovati i ostatní hlasy nejen ženské, ale též mužské. Volba písňového repertoiru nechf děje se vždy s rozvahou, dle následujících zásad: písně hlubokého, ponurého a vážného obsahu pro hlubší a temnější hlasy. II. písně vítězné, hymnické a vzrušené pro vysoké dramatické hlasy. III. písně veselé, bezstarostné a laškovné pro jasné, pohyblivé hlasy. IV. písně toužící, sentimentální pro lyrické hlasy. Taktéž má se i s výběrem arií a volbou operních partií. Každý pěvec měl by si ujasnit správný názor o charakteru svého hlasu a nenutit se do oboru, který jeho vloze nesvědčí. Z toho důvodu nebylo ani možno přesně za-řaditi sebraný materiál dle obtížnosti do jednotlivého stupně. jsou i takové vyjímky, že ně-kterému žáku netřeba dodržeti vymezených stupňů; mnohý je od přírody nadaný a hla-sově zdatný, že přeskočí některý stupeň a zpívá ihned materiál vyššího stupně. Ostatně má učitel v každém stupni hojnou příležitost vybírati lehčí a těžší skladby dle schopností každého žáka. Tím vysvětlí se snad leckterá námitka, že některá solfeže, píseň či arie zařazena do jiného stupně, než by soudil ten neb onen odborník. Je samozřejmé,, že názory v umělecké praxi často se rozcházejí. První počátky vyučování zpěvu. Účelem těchto řádků není podati úpinou a podrobnou metodiku zpěvu, nýbrž úkolem následujícího pojednání pouze je uvésti ně-kolik základních praktických pokynů, jimiž se má nastávající učitel řídit při počátku vy-učování zpěvu. 1. V jakém věku'se má počíti se stu-diem zpěvu? Názory o této otázce se zhusta rozcházejí. Zpravidla a všeobecně se usuzuje, že správným věkem ku počátku pěveckého studia je doba, kdy hlas dokončiv mutaci uzraje, to je u žen v 16.—17. a u mužů. 18.—20. roku. Tehdy lze začíti se všestranným školením hlasu. Předmětem úvahy však zůstává otázka, zda hlas před mutací má vůbec odpočívati, zda ve věku dětském může se zpívati. Je samo-zřejmé, že solový, umělecký zpěv se u dětí pěstovati nemůže, jedná se pouze o zpěv, sborový, který však za vedení neuvědomělého a nevyškoleného učitele může vývoj dětského hlasu zcela pokaziti. Pravidlem bývá, že děti při sborovém zpěvu, hlavně hoši, po-užívají výhradně prsního tonu, který násilně do výše přetahují. Netřeba snad připomínati,. že prsní ton vývoji hlasu nadmíru škodí, a jen z toho důvodu se odporučuje, aby se i před 16.—17. rokem, t• j. u dětí, počalo s částečným školením hlasu. Nevyspělé dětské hlasy musí zpívati lehounce, hlavovým tonem, který u nich snadno učitel, ovšem bez teoretického výkladu, pouhým předzpíváním pro-budí. Děti snadno nápodobí, majíce k tomu velké schopnosti. Takové školení hlasu, vedené dle správných zásad a zákonů přírody, je dětským hlasům jen ku prospěchu. li. Vyzkoušení hlasu začátečníkova je nejprvnější prací učitelovou. Dříve se tomu přikládal velký význam, zkoušel se hlas žákův ve všech polohách, stanovil se objem hlasu zkoušel se sluch a dobrá výslovnost a učitel | ||||
|