|
| ||||
| ||||
|
XLII. CYRILL 61
po prvém poslechu vyslovil se o kvalitě hlasu a schopnostech kandidátových. Ač nelze tato kriteria zcela odsuzovati, přece moderní pěvecké metody nepřikládají prvému vyzkoušení začátečníkovu velký a dalekosáhlý význam. Právě zkušený učitel ví, že charakter a objem hlasu vyvine se pozvolným cvičením teprve později, že hlas i dosti slabý a neznějící při správném tvoření tonu sesílí a se vyvine. Jediný a pravý význam vyzkoušení hlasu spočívá v tom, že učitel pozná, zda hlas žákův je vývoje schopný, zda není naprosto zkažený, zda žák má smysl a schopnosti pro pěvecké studium. Zkoumá-li učitel hlas žákův, nestačí nechati jel zazpívati několik nesených tonů, které mu udal, a dle toho usouditi, je-li hlas jeho ke studiu zpěvu způsobilý. Lépe je nechati žáka zazpívati nějakou píseň, třeba lehounkou, lidovou, na které lze poznati barva a druh hlasu, hudebnost a přirozenou vlohu pro před-nes. III. Počátky vyučování zpěvu. První hodiny zpěvu bývají zpravidla vypiněny teoretickým úvodem do hlasotvorných problémů. Objasní se stavba hlavních orgánů zpravidla názorně, bud na ústech a hrdle učitelově, či na obrázku nebo sádrovém modelu. Učitel dále vykládá o 1. činnosti hrtanu a hlasivek, 2. účasti a nutné volnosti některých svalů při zpěvu, 3. otevření úst a položení jazyka, 4, utváření násadové roury, 5. druzích dechu a jeho působnosti při zpěvu, 6. resonancích, 7. druzích nasazení tonu, atd. Po nutném stručném teoretickém výkladu přikročí se ihned ke školení hlasu, jehož základem je především správné tvoření tonu. Tvoření tonu a hlasová cvičení musí začíti již v prvé hodině zpěvu, neb učitel nesmí pamět žákovu přetěžovati dlouhými teoretickými výklady, lépe je ihned vyloženou látku prakticky probírati. V prvních lekcích počíná se hlas školiti nejjednoduššími hlasovými cvičeními, jež má podporovati správná funkce dechová. Hlasová technická cvičení, t. j. škály, rulády, rozložené akordy, atd. jsou cvičeními základními, na nichž buduje se hlas. Správně nasazený ton cvičí se instrumentálně, čímž žák dosáhne značné rovnosti a ohebnosti hlasu. ]e jisto, že všichni dobří učitelé zpěvu začínají školiti hlas na tomto podkladu. Ne-třeba však nechati žáka zpívati po dlouhoudobu jen hlasová cvíčení, nutno již po několika pěveckých hodinách žáku sestavovati lehká, krátká cvičení s textem, na nichž žák učí se tvořiti nejen vokály a souhlásky, nýbrž též správný ton ve spojení s různými slabikami. Způsob tvoření tónů a volba všech cvičení řídí se dle metody učitelovy, kterou hlásá, není tedy možno, o nich se zde po-drobněji rozepisovati. K těmto hlasovým a deklamačním cvičením řadí se zpívání solfeží nejlehčích, čímž zpestří se žáka počátky obtížného studia. Solfeže zpívají se zpravidla na solmisační slabiky, které jsou jakousi náhradou za text, ba dokonce v nové době někteří němečtí učitelé nahražují staré italské slabiky novými skupeninami vokálů a samohlásek, (na př. A. Iffert). Požadavky na hlas se jen velmi zvolna zvyšují a učitel především žáka poučí, jak třeba doma účelně cvičiti. Rovněž má učitel žáku nejpřísněji zakázati, aby doma zpíval něco jiného než ve škole. Casto se stává, že žáci, nudíce se účelnými cvičeními, zpívají doma různé písně a arie, čímž soustavnou a opatrnou práci učitelovu jen maří nebo na-nejméně zdržují. Zák nechf cvičí doma s náležitými přestávkamí a opatrně. aby hlas ne-unavil. Doporučuje se proto, aby začátečník měl více hodin u učitele a méně cvičil sám bez dozoru. IV. Hudební výchova postupuje současně se školením hlasu. Doporučuje se učiti žáky intonaci a pěstovati cvičení sluchu a rhytmu. S hudební výchovou ruku v ruce jde studium přednesu a návod ku frasování. Ovšem že dynamické a výrazové odstíňování je možné u žáků již pokročilejších, kteří pevni jsou ve tvoření tónu, správně používají dechu a určitě deklamují. Přednes nejprve zkouší se na přednesových solfežích a potom na písních, jichž výběr musí býti velmi obezřetný. Hlavně zpočátku dlužno volit písně nejlehčí, které nejsou složeny 1. ani ve větším objemu, 2. ani v citovém napjetí a vzrušení. Tomu odpovídají jednoduché písně lidové, nebo snadná díla klasiků a starých mistrů hlavně z doby »bel canta«. Pro začátek volí se pomalé věty, aby moh{ žák dávat pozor na tvoření tonu, činnost dechovou a na správnou výslovnost. Rychlejší nebo vzrušenější písně svádějí začátečníka k chybám. Jen pozvolným způsobem nechf postupuje se od skladby lehčí k obtížnější, nebof pěvecké studium není otázkou krátké doby, nýbrž několika let. | ||||
|