|
| ||||
| ||||
|
102 CYRILL XLII.
řádně i ostatním hlasům. K nefrázovitějším f. náležejí staročeské písně české: »Náš milý svatý Václave<, rVzdelmež chválu«, ,Pane Bože, bud při nás«, »Bud Bohu chvála«, Zdrávas císařovna= a latinské, zvláště a d v e n t u í, jichž méli ve starých kancionálech mistři polyfonie výběr přehojný. ( ' Speciálník králové-hradecký z I. pol. XV[. stol. obsahuje veliké množství motett 1 a t i n s k ý c li na adventní písně.' VII. pol. XVI. věku a na poč. stol. XVII. pracovali čeští mistři jako Trojan Turnovský, vícehlasá motetta na podkladě českých písní, hlavně adventních a vánočních (kancionál benešovský v archivu Iconservatoře pražské.) I s v ě t s k é, veselé písně v jazyku národním brali mistři školy nizozemské za ke svým velkolepým mešním a vůbec náboženským skladbám. Na příklad písně -Overus bant« užil za c. f. Gaspar van Weerbeke v XVI. sto]. k motettu Virgo Maria. Nápěv písně světské »Comme femme« zaznívá ve Stabat Mater od losquina de Prěs (s, 1521) a Pierra de la Rue, též ve mši Isaakově, v motettu Ave rosa sina spina od Lud. Senfla (a. 1555). Populární písnička »L'o m m e a r m e , byla velmi vyhledávána jako c. t. Ke mším (Iosquin de Prěs, P. de la Rue, de Orto), též píseň »IVlalheur me bat« (Iosquin, Agricola), »Le servi-t e u r{ (Okeghem, de Orto, Agricola), obzvláště píseň »O r osa b e 11 a« sloužila za r, f:, jak svědčí trojí zpracování mešního formuláře, vvdané D. T. 0. XI. 1. Isaak napsal »M i s s a C a r m inu m« na národní písničky, mezi nimiž jest i »Inspruk, ich muss dich lassen Vícehlasá motetta českých skladatelů XVI. stol. mají podkladem též písně, původne světské (Cižičku ptáčku — Elšo milá — Ach mlynářko), ale ty napřed se zpívaly jednohlasně v kostelích s latinským textem náboženským, a tak byly zpracovány ve vícehlas. c) Mše i motetta mají za c. f. diatonicky vzestupující nebo sestupující ř a d u t ó n ů (voces musicales) v různé mensuře sestavené, na př. aa --- hh -- cc — dd — ee — dd — cc — hh — aa. Johannes Tinctoris za-ložil v trojdobém taktu 4h1. Patrem na řadě e e e e e e — f f f f f f— atd. (Sp. fol. G 10. b.) Mutetta k ok o d á é mají c. f.: »ut re mi fa fa mi re ut« (Sp. fol. b 19b ). J. J. Fuchs napsal mši ss. Trinitatis 8 v. »supra subjectum sol do mi re do« a dedikoval ji císaři Leo-poldu I. (D. T. O. I.). — Stala-li se chorální antifona c. t. mešního officia, zazníval původní text antifony v r. t. i při mši; ostatní hlasy přednášely k tomu text Kyrie, Gloria atd. Ještě Palestrina v jedné z prvních mší dává v Kyrie tenoru zpívati antifomi Ecce sacerdos magnus«. Škola římská však mísení textu, a tím i přednes původního textu při c. _f• odstranila z liturgických zpěvů. Jest sporno, zdaž i v době vlády nizozemské školy se zpívaly vždy puvodní texty s přijatými c, f. Dle novějšího názoru podobné c. f. se prováděly instrumentálně, k čemuž prý zazníval zpěv vedlejších hlasu (Schering). Přímých důkazů pro tuto hypothesu však není. — L i t e r a t u r a. Pro historický vývoj c. f: v Cechách rukopisy s vícehlasými skladbami XV. a XVI. věku; pro cizí Azzzbros, Geschichte der Musik, III. B.; Piezuanrz, Handbuch der Niusikgeschichte, Il. B., I. Teil; Denkmáler der Tonkunst in Osterreich, in Deutschland; Pote, ]i Wagner, Geschichte der Messe; loanzzes linctoz-řs, De arte contrapuncti; Robert I_ach, Studien zur Entwickelungsgeschichte der ornamentalen Melop&ie, 1913. cantus gregorianus, zpěv řehořský, gregoriánský chorál nazývá se officielní zpěv katolické církve, jehož melodie složeny jsou jednohlasně v toninách diatonických a ve volném, přirozeném rhytmu. Má jméno greg. dle svého nejhlavnějšího oprávce, papeže sv. Řehoře Vel. (~. 604); název ten vyskytuje se po prvé v X1. stol. v traktátu Viléma Hiršavského (._1091 1. Fr. Gevaert ( 1908) upírá zásluhu o chorál Rehoři V-1. (Les origines du chant liturgique de 1'eglise latine, 1890, něm. Riemann) a připisuje ji Řehoři II. (. 731)nebo Rehoři III. ( 741). Proti Gevaertovi hájí s pro-spěchem zásluh Rehoře Vel. o chorál D. Germain Morin _(Les véritables origines du chant grégorien, 1890). Rehoř Veliký kráčeje ve šlépějích svých předchůdců Damasa, Celestina, Lva a Gelasia sestavil antifonář, v němž uložil staré melodie chorální, je náležitě upravil, jiné k nim nové přidal a vše v celek umělecký zaokrouhlil. Chorálem řehořovským zovou se dnes i ty melodie, jež povstaly po jeho době. — Srovn. Dani .Toseplr Pothier, Les mélodies Grégoriennes, 1880; něm. Iíiczrle, Der gregorianische Choral, 1881 ; 1'ctr Wagncr, Einfůhrung in die gregorianischen Melodien, 1912; Paléographie musicale; špan. Fray Ezzsebio Clop de Sozžrzřeres, Breve método del Canto Gregoriano, 1904; ital. D Pictro, T;neo Rřai 0. S. B., Metodo teoretico-pratico di Canto Clregoríano tradizionale 1964; Acta, generalis cantus Gregoriani studiosorum conventus Argentinensis 16.—19. Aug. 1905; C. Iduell, 0. S. B., Der Gregorianische Gesang, 1904; P. 1 idelis Bó:rer, Der rhytmische Vortrag der gregorianischen Choral, 1910; P Donrizzirzzs Jolrner, Neue Schule des gregorianischen Choralgesanges, 2. vyd. 19 i 1 ; Roh. h-i7 `par, Chorál vatikánský 1910. Cantus Passionis D. N. )esu Christi seeundum quatuor Evangelistas. název liturgické knihy obsahující pašije (v. t.) a vydávané ve třech dílech, z nichž každý obsahuje dotyčný text pro jed-noho ze tří pěvcu-jáhnu. cantus planUS, zpěv prostý, neozdobný, stejno-měrný, nazývala se v dobách vícehlasé tvorby chorální melodie, jíž při skladbě kontrapunktické se užilo jako c. firmus a jež dle určitých pravidel se k tomuto účelu dávala do mensury. Jest tedy C. f. dodatečně mensurovaný chorál jako c. firmus k účelům (improvisovaného) vícehlasu proti r, figuratus, který už svým původem tpíseň, kantilena) mensurován byl. Ioannes Tinctoris v díle »De arte contrapuncti« (r. ]477) uvádí, že při kontrapunktu (alla mente) má se dle libosti pěvců každá nota c. p. zpívati jako semibrevis s »prolatio minor« nebo »maior«. Mohou též pěvci ltaždou notu C. p. vydržeti ve 2 semibreves (dvojdobou brevis), nebo první notu c. P. na 3 semibreves a druhou na 2 semibreves a tak střídavě pokračovati až do konce. Jest možno 1. notu chorální zpívati na 3 semibr., 2. na 2 a 3. na 1 semibrevis, a dále obráceně, t. j. 4. notu jako 1 semibrevis, S. jako 2 sem., 6. jako 3 sem. a podobně u ostatních not až do konce. V mnoha kostelích dle tvrzení Tinctoriova prý se však zpívá při improvisovaném vícehlasu c. p. beze vší mensury a cvičení pěvci dovedou prý k takovému c. P. za-zpívati obzvláště pěkné hlasy; k !omu však třeba zpěvákúm velmi dobrých uší, aby mohli pozorně sledovati zpěváka, který přednáší c firmus, protože by mohli doprovázeti jinou notu, než zpívá (Caput XXL). cantus responsorius, zpěv responsorický (responsum = odpověd), zove se v dobách starokřes[anských jednoduchý, krátký zpěv lidu, kterým v podobě refrainu odpovídal na solistický přednes jednotlivých veršů žalmových nebo jiných liturgických zpěvu kněžských. Praecentor (ronuntíator psalmi, phonascus psalmorum) zazpíval nadpis žalmu a verš; lid odpověděl týmž veršem nebo následujícím, nebo vubec refrainem, který byl součástí žalmu nebo byl volně koncipován a vyjadřoval určitou pravdu náboženskou; též užíval lid jako refrainu Alleluia, Amen, Gloria Patri. Žalm tímto způsobem přednášený se nazýval psalmus responsorius. O zpěvu respons. v římské církvi se zmiňují apoštolské konstituce (Duchesne, Orig. 56.), v Alexandrii Athanasius, který dal rozkaz, aby jáhen zpíval žalm a lid po každém verši vkládal: Quoniam in aeternum misericordia eius; o zpěvu respons. v milánské církvi svědčí Augustín (In psalm | ||||
|