|
| ||||
| ||||
|
118 CYRILL LXII.
z Jenštejna; rkpis XIII A 2 jest z r. 1512 a měl officium de sancto Johanne Hus, jež jest nyní vytrženo až na část sekvence: s0 felix Constantio, cui tam praestantia Bohemorum natio . . . a , jež se zpívá po způsobu katolického =Exsultet iam angelica- (praeconium paschale). Jest tedy »sanctus summumR i s tropy totéž jak v graduálu katolickém, tak husitském. Druhý díl rkpu XII A 1 jest až z r. 1473; v něm jest notováno Officium de corpore Christi » C i b a v i t« stejně jako v XIII A 2 a ve Fr. a graduálech XIV. věku. Tyto příklady svědčí, že i při různých úchylkách a při tvorbě nových chorálních officií v době mladší celková tradice chorálu latinského zůstala v kališnické liturgii v úzkém spietí s katolicismem věku XIV. Po stránce i n t e r v a 11 o v é má však chorál husitský zajímavé úchylky od chorálu katolického. Jsou to detaily, kterými se liší latinský chorál XV. a XVI. od chorálu XIII. a XIV. stol. Nejlépe vysvitnou při rozboru chorálních frází v jednotlivých církevních modech. V prvním modu, v tonině dorské, nastupuje v reperkussi »d - «- hes - a« všude d - a - c - «; tedy místo »hes«, jež mimořádně přichází v dorské tonině, zpívali husiti ton c. Skok »g - lza a skok g - c bývá vypiněn diatonickými kroky, tedy g a h, - g a h c. Zůstane-li však přece skok terciový g -h a za ním klesá diatonicky melodie až na f, (g h a g f), tu před tímto h jest pro znamení tritonu pravidelně připsáno b (be molle); ve frázi g « h a g f f c zůstává však h beze změny (introit na sv. Štěpána: Et enim sederunt). V li, hypodorském modu, bývá krok d -e důsledně zaměněn v husitském chorálu za malou tercii d - f a následkem toho zpětný intervall veliké tercie e - c jest nahrazen kvartou f- c. Podobně místo skupiny d e d zpívá se d f d a závěrečná fráze f d- e c- c má tvar f e d - f c. - c. Jako se vyhýbá 11 . modus v XV• stol. spodní tercii e - c, tak míjí i svrchní tercii c - e zvláště ve skupinách, na př. místo bývalé ligatury d c e - e nastupuje d c d - e. Obdobně vyhýbá se skupině, známé pode jménem pressus; tedy místo g e - e cl jest pravidelně g e - f d. Uvedené zásady jsou patrny nejlépe v následujícím obrazci, v němž přirovnánv jsou konečné ligatury introitu »C i b a v i t« (o Božím těle) z rkpu XIII A 2 a z edice vatikánské Rkp. X11I A2 Ed. Vat. — r ^ i'ř fru -mén - ti fru -mén - f~ rr -~ —lir .~ ^^ -lu - ia -lu - ia -lu - ia -lu - ia Tonus llI. (frygický) má taktéž odchylky v chorálu husitském od chorálu katolického. Užívá se XV. a XVI. stol. svrchních tercií a sekund, kde ve XIV. věku se zpívaly svrchní kvarty. V závěru vyhýbá se husitská frygická tonina tónu f, malé to sekundy nad finálou. Oba tyto tóny »f - e« ukončovaly pravidelně klesající melodii k finále; místo bývalého diatonického a klidného sestupu nápěvu až k finále nyní srázem hlesne melodie se svrchní tercie ke konečnému tónu míjíc sprostředkující tón f, který jako malá sekunda na druhém stupni dodává frygické tonině zvláštního rázu. Rozdíly mezi edicí vatikánskou, jež zastupuje chorál starší, a na př. rkpem XIII A 2 jeví se na násl. obrazci: ') K tomuto vyobrazení sluší připomenouti, že husitský graduál musejní z r. 1512, sign. XIII A 2, má jako všechny chorální rukopisy té doby notaci vesměs kosočtvercovou, které nelze nynějšími typy v tisku nápodobiti. Bylo nutno i pro otisk rukopisu XIII A 2 užiti typu nynější chorální edice vatikánské a ligatury přizpůsobiti dle nynějších tisků gradualů. Na počátku stol. XVI. užívalo se v tisku chorálů podoby notace retí kové, jak se jevi na př. v processionálu katolickém, tištěném v Lipště r. 1622 (Libellus ad omnes de tempore et sanctis circuitus et processiones ecclesiasticas. | ||||
|