|
| ||||
| ||||
|
XLII. CYRILL 131
první cenou spolku pro hudbu církevní v Praze poctěných, nemohu se spřáteliti s myšlenkou, aby provedeny byly s pouhým průvodem varhan. Jest to sloh čistě instrumentální, svou ušlechtilou fakturou nad samým Mendelssobnem i Mozartem vítězící. Pastorální G mše, nejslabší ze všech děl Horákových, na mnoze v různých úpravách varhanních se vyskytující, ztrácí vždy svou idylickou průzračnost a stává se těžkopádnou a nemožnou. Varhany i nejmoderněji zařízené nenahradí svými jazýčkovými rejstříky onu měkkost a svítivost tónu nástroje dechového ani lehounké figurace houslové. Jsou to vy-moženosti velikého umění varhanářského doby nové, na prospěch koncertního nástroje královského, ale jako náhrada v orchestrální rodině se smyčci, které rovněž žádná píšfala nenahradí, zůstávají pouhým surogátem. Mám ovšem na mysli skladby mešní. Doprovody varhanní, které napsal Fiihrer sám, jsou konečně vždy jen slabým odleskem věty ins±rumentální. Našemu přesvědčení o hudbě církevní vadí v těchto skladbách naprostý nedostatek polyfonního pohybu') v delších větách, jehož následkem jest mnohdy pochodový rythmus, vedle nepřesného postupu textu liturgického. V 1. mši Horákově, kterou jsem jako altista pod taktovkou mistra Horáka tak rád zpíval, je -Gloria« o několik vět zkrácené. Kredo je o polovinu kratší (dle Tumy) než nKyrie« a >Benedictus-, »Hosanna« je již zastaralé. Ostatní mešní skladby, prvou nevy jímaje, obsahují většinou pěkné hudební myšlenky s úchvatným, čistě instrumentálním koloritem, rovněž jako velké instrumentální skladby Fúhrerovy. Uvod k »Et in carnatus« v ne-možném nKredo« I. mše H. připomíná hopkující motivky Brixiovy. — Horákův život při-pomíná živoření chudého souseda-idealisty a spadá v dobu, kdy mizí již ředitelům kůrů bývalá ochota pěvců i hudebníků chrámových. Provozování děl skladatele Horáka umožnilo těleso sborové složené ze schovanky-neteře-sopranystky, dcery altystky, nastávajícího zetě tenorysty a jednoho basysty, za přispění dvou pánů ochotníků a nás několika hochů vokalistů. Vedle, dle tehdejšího cenníku honorovaných (měsíčně K 3'—) instrumentalistů : smyčcového kvinteta, s dvojn. primem, dvou lesnic a o svátcích oboe nebo i trombon. Skromné osobní příjmy nedovolovaly ani pořízení nového obleku, vše se obstaralo u vetešníka ze zásob dražebných a přece místa ředitele kuru katedrály sv.-Štěpánské ne-přijal, zůstal věren hroudě domácí, pod níž dřímá věčný sen na II. hřbitově č. 116 odd. 9. v Olšanech. Ani křížem nebo tabulkou označen není hrob umělce zbožného, jehož i nejmenší hymnus v srdce křesfana útěchu vléval. Loni byl ještě hrob vysoký a u hlavy na samém hrobě vypěstoval čas bohatý keř bezový. Letos hrob úpině zapadl. Na kůru pardubick,~m viděl jsem destičku pamětní na Roberta Fiihrera. Snad někdy obieví se podobná tabulka na kůru Týnském, kde časem kolega V. B. Janda') za přispění sl. rady král. hlav. města P r a h y dává nejvýznamnější z instrumentálních děl H o r á k o v ý c h i F ii h r erových. Kdo nemáš dostatek dobrých opravdově prostředků k řádnému provedení velikých děl mistrů jmenovaných, zanech experimentů skladatele i dirigenta znehodnocujících! Královská Praha měla dvě doby rozkvětu instrumentální hudby oratorních děl pro-vedení a to, za doby ředitele kůru Jos. U 1 m a u sv. H a v 1 a, který vlastním nákladem za-ložil v letech 50tých až 60tých hudební list Slavoj < a veškera arcidíla H a y d n o v a, M o-z a r t o v a, B e e t h o v e n o v a a m. ostatních úpiným, velmi nákladným spůsobem provedl na kůru svatohavelském. Ovšem veškeré jmění bylo obětováno, až k úpině žalostnému schudnutí bývalého majitele realit. Druhým propagatorem oratorních produkcí u Křížovníků, ti P. M. Sněžné (u Františkánu) a u sv. Josefa (u Kapucínů) i v jiných chrámech pražských byl výtečný' ředitel a kapelník Jan N e p. M a ý r 1848-1888. Působil jako ředitel českého divadla 1862—1866 a 1874—1883. Toto působení skýtalo tomuto umělci mnoho ochotných sil výkonných pro kúry jeho a téhož syna J i ř í h o M a ý r a (u sv. Haštala, u sv. Ignáce a sv. Mikuláše atd.) správě svěřených. Oba byli lidé zámožní. Těmito umělci však končí směr instrumentální v Praze vůbec pro naprostý nedostatek prostředkú hmotných a nebýti zahájení činnosti cyrillské, nebylo dnes již na kůrech pranic, leda písně beze slov ! Mešní skladby instrumentální z pera W. A. M o z a r t a upomínají na rokokové arie jeho krásných oper. Ony J o s e f a H a y d n a na scherza a menuety jeho krásných symfonií. Názor paedagoga F r. Z k u h e r s k é h o, aby hudba přesně církevní nic světského ne- připomínala, lehce odbytou nebyla a úpiný, srozumitelný text obsahovala, kterou jsem dávno ^) Xterý zčásti nahražen instrumentální figurací houslovou, po jejím odstranění zůstavuje, jak již uvedeno, pouhou harmonickou, rythmicky často stejiiotvárnou kostru. ') Dříve Horák a Fr. Kaván. | ||||
|