|
| ||||
| ||||
|
142 CYRILE XLII.
obrázek sv. Františka z Assisi, věnovaný Lisztovi o jedněch svátcích vánočních: in der Gott aus seines Heil'gen Wunde spricht.«5) Prvotní plány tohoto největšího náboženského díla Lisztova sahají do let 50tých mimtlého století. R. 1853 mluvil Liszt důvěrně s Wagnerem v Zurychu o zamýšleném oratoriu. Roku 1864 v klášteře F r a n c e s c a Romana a na M o n t e M a r i o v Římě vznikají první skizzy. R. 1866 bylo dílo dokončeno. Na památném Altenburgu ve Výmaru družina Lisztova slyší po prvé » B 1 a h o s I a-v e n s t v í«, nejkrásnější a nejprvotnější část oratoria, z níž celé dílo organicky vyrůstalo. První veřejné, ovšem částečné provedení bylo v Římě r. 1867 v »S a 1 a D a n t e« řízením Sgambati-ho.') Za text slouží Lisztovi vybraná místa z písma sv. N. Zákona (Vulgaty) a texty vznešené katolické liturgie. Oboje dohromady prodchnuto poesií největších náboženských slavností katolické církve, podává dokonalý obraz ne tak samotné osoby Kristovy jako spíše jeho vznešených ideí. Kristus jako osobnost vystupuje v celém oratoriu jen dvakráte. Nejprve se slovy: -Co se bojíte, vy málověrní« a potom ve velikolepém obrazu lidské bolesti na hoře Olivetské. Celé dílo rozvrženo jest ve tři hlavní díly, z nichž každý skládá se zase z několika čísel. Celkem jich jest 14. Hlavním motivem, na němž stavěna převážná část oratoria, jest melodie chorální z introitu na IV. neděli adventní, zvanou R o r a t e s podloženým textem proroka Isaiáše: »Rosu dejte nebesa a oblakové dštěte spravedlivého; otevři se země a vypuč Spasitele.« Někde setkáme se i s jeho některou částí, jako se samostatným motivem. úvod, pastorale, zpěv pastýřů a sv. tři králové jsou větami instrumentálními, programními. Liszt v nich osvědčuje svoji originalitu a největší vymoženost své doby. )e v nich ne-méně geniálním malířem, než ve svých symfonických básních. U v o d (čís. 1.) jest propracovaná fuga palestrinovského stylu. Zajímá zvláště větou »c o n m a e s t o« označenou, podivuhodnou mistrným a působivým spojením tonin církevních s toninami moderními. Obě p a s t o r a l e (číslo 2. a 4.) dýší něžnou prostotou a zbožností a jsou charakteristická tím, že Liszt v nich zpracoval starobylé nápěvy pastýřů abruzských (zvaných »p i f f e r a r i,,), již v adventě a o vánocích v Římě předváděli před Madonnami své originelní melodie na šalmaj. Mezi tyto dvě věty instrumentální jako v nádherný rámec jest vložen hymnus »S t a b a t Mater speciosa« (čís. 3.) 1e to něžný, poetický obraz, jenž líčí štěstí Matky boží z narození dítěte. Liszt vystihl v největším rozsahu hlavní charakter této vzácné perly mariánského kultu. V jednoduché formě, melodicky, rytmicky a harmonicky však nevýslovně oživené, podává věc z nejkrásnějších a nábožensky nejhlubších. První díl končí grandiosním p o c h o d e m s v. tří k r á lů (čís. 5.) Nádherná tato tonomalba dostupuje vrcholu v uchvacujícím »A d a g i o r e 1 i g i o s o« A. Góllerich, Fr. Listz, str. S. ") K tomuto provedení Liszt vtipněpoz namenává: AGleich am Anfange patzten damals die Trompeten.- | ||||
|