|
| ||||
| ||||
|
XLII CYRILL 143
jemuž Liszt za program označuje slova písma sv.: »a otevřevše poklady své obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.= (Mat. 2, 11.1. Nevím, co bylo geniu Lisztovu inspirujícím obrazem k nádherným větám prvního dílu, ale mně při nich tane vždy na mysli božskou září se skvící C o r r e g g i o v a »S v a t á n o c« a hlubokou vroucností dýšící V e r o n e s o v i »S v. t ř i k r á 1 o v é«. D r u h ý d 11 jest vrcholným bodem celého oratoria. Všechna čísla až na č. 9. jsou vokální s doprovodem orchestru anebo varhan. V čís. 6. »B e a t i t u d i n e s-- (osmero blahoslavenství) střídá se smíšený sbor, na některých místech až osmihlasý s barytonovým solem. Liszt napodobuje tím nejstarší formu církevního zpěvu: r e s p o n s o r i c k o u. Hudební zpracování B e a t i t u d i n e s považuji za nejhlubší a nejpodivuhodnější věc, jaká byla kdy napsána v náboženském umění hudebním. Jestliže Liszt praví o své »M i s s a s o 1 e m n i s< (Graner Messe), že se ji spíše modlil než skládal,') co teprve dlužno říci o jeho B e a t i t u d i n e s? Co zbožnosti, co hlubokého zanícení vloženo jest v každém tónu. Vše tak jednoduché a přece tak vznešené a veliké. Prostá slova Kristova, jež za-třásla základy světa a dala novou tvářnost celé zemi, našla v tónech Lisztových nejpovolanějšího interpreta. Následující 7. číslo »Pa t e r n o s t e r« (Otče náš) jest psychologickým pokračováním B e a t i t u d i n e s. Také má s ním mnoho podobného. Jest výbornou ukázkou, kterak Liszt lehce a jednoduše spojuje styl homofonní s polyfonním, kterak v drobné tonomalbě vedle převládajícího lyrismu neschází ani potřebná dramatická živost. První a třetí věta 8. části »Tu es P e t r u s« (Základ církve) jest mohutným symbolem síly. Liszt dosahuje v nich prostředky poměrně jednoduchými (mužský sbor unisono) ohromujících výsledků. Při slovech »a e d i f i c a b o E c c 1 e s i a m m e a m« (»na té skále vzdělám církev svou«) zdá se nám, jako bychom slyšeli dunění těžkých balvanů, zdvihaných na stavbu nepřemožitelné církve. Mezi obě krajní věty vloženo jest A n d a n t e d o 1 c e : Simon Joannis, diligis me ? (Šimone, synu Janův, miluješ mne?), jež možno nazvati symbolem lásky. Jednoduchý písňový útvar, zprvu doprovázený varhany, později při vzrůstající vroucnosti smyčcovými i dechovými nástroji, působí mocným kontrastem proti oběma krajním větám. Svojí melodickou jednoduchostí a vroucností upomíná na A d a g i o r e l i g i o s o z S. části prvního dílu. V 9. části, nadepsané »Zázrak<,, líčí Liszt v nádherném obraze instrumentálním bouři na jezeře genezaretském a její zázračné utišení. Zmíním se o tomto čísle podrobněji. Několik taktů tremola přerývaných chromatickými chody, jež záhy vystřídají jasné akkordy nebeským klidem dýšící harmonie e spressivo e. _ _ é 9.~ á ; b a aa * Ped. * Ped. >jc Ped. vybavují před našim zrakem obraz spícího Krista v lodičce, kolébající se na jezerní hladině, zčeřené vzrůstajícím větrem, zlým poslem blížící se bouře. Ostré chromatické chody jsou čím dále tím hrozivějšími, rytmus jejich čím dále tím rychlejší a pronikavější. Vše v dramatickém vzestupu spěje k vrcholnému bodu »Allegro s t re p i t o s o«, v němž zavzní celý orchestr v děsivé hrůze. Bouře stala se pánem situace; vše proti ní zdá se malomocné. V zoufalém výkřiku mužského sboru zaznívá volání apoštolů: »Pane, zachovej nás hyneme.« 7 ) Br. I. 241 an Gille 1856. | ||||
|