|
| ||||
| ||||
|
144 CYRILL XLII
Po čtyrech taktech hřmotného fff, jež znamená poslední rozmach běsnící bouře, náhle láme se všecka její síla. Nastává hluboké ticho; teprve po chvíli nese se v něžné imitaci chorální melodie klidný, mocně však působící hlas Kristův: »Co se bojíte, vy málověrní?« Následuje několik taktů unisona smyčcových nástrojů a před námi se otvírá čarovný obraz nebeského míru, jenž zavládl na jezerní hladině. Unisono smíšeného sboru: »E t f a c t a e s t t r a n q u i 11 i t a s m a g n a« (a nastalo utišení veliké), doprovázené akkordy, pinými čistého, okouzlujícího ozonu, přímo elektrisuje nitro naše, chvějící se ještě pod dojmem zuřící bouře a dává nám okoušeti požitky sladkého klidu gallilejské čarokrásné přírody. Několik smírných akkordů něžné reminiscence z B e a t i t u d i n e s zakončuje toto číslo. Bouře a klid, boj a vítězství, život lidský a nebeský mír, tak možno nadepsati nádherný obraz 9, části, jež pro nás má hluboký psychologický a mravní význam. Lisztův »Z á z r a k« možno počítati mezi nejlepší tonomalby zjevů přírodních, s jakými se setkáváme v hudební literatuře. Druhý díl končí široce založeným číslem 10. »Vjezd Kristův do J e r u s a l é m a. « Kristus, jehož jsme s počátku zřeli v jeslích betlemských, jehož moudrost a moc líčila nám čísla právě předcházející, zjevuje se nám nyní jako slavný král, vjíždějící za nadšeného »H o s a n n a« do Jerusalema. Základním motivem hudebního zpracování jest chorální melodie slavnostního »I t e in issa est«, -- - kterou Liszt si různě upravuje. Celé číslo dýše velikolepou slavnostní náladou, skvěje se leskem pověstné pompésnosti Lisztovy, dobře přiléhající průvodu knížete pokoje a zároveň krále všech králů. Ze stanoviska hudebního pro svoji zvláštní polyfonii a kontrapunkt, pro sytou a skvělou instrumentaci je číslo 10. velmi zajímavým a poučným. D í 1 t ř e t í začíná velikolepým obrazem bolesti Kristovy na hoře Olivetské. »Smutná jest duše má až k smrti. Otče, je-li možno, af odejde kalich tento ode mne, ale ne jak já chci, nýbrž jak TV. « Zbožná duše Lisztova prožívá až do posledního záchvěvu tato bolestipiná a při tom nevýslovnou odevzdaností dýšící slova a vytvořuje v tónech tak charakteristický a křesfanskému názoru odpovídající obraz bolesti, že stěží najdeme něco jemu rovného. V několika taktech Lenlo assai. s q ^—~ 4 - ~. f Tri - - - - stis, tri - - stis est t r e jakož i následujících, (nemožno pro omezenost místa více příkladů uvésti), cítíme něco jiného než jen obyčejný výkřik duše lidské, vzpírající se doléhající bolesti; v nich slyšíme bolestný a při tom klidný sten veliké svaté duše, která sama jsouc bez viny, bere na sebe viny člověčenstva a za ně ochotně chce trpěti, když je to vůle boží. G d l l e ri c h nazývá číslo 11,. =Olbergscene mit den Amfortas-Lauten,,.'i Má do jisté míry pravdu. Je v něm ze stanoviska hudebního mnoho, co upomíná na hluboké hoře Amfortovo ve Wagnerově » P a r s i f a l u «. s) Fr. Liszt, str. 158. | ||||
|