|
| ||||
| ||||
|
XLII. CYRILL 171
víru jako solovému nástroji značně na úkor, činíc jej místy dokonce jen instrumentačním materiálem. Tu za-niká ovšem každá podobnost i při sebe silněji nanášené hře. Invenčně jest skladba, v krajních oddílech moderně si vedoucí, dosti nejednotná. Střední část s náběhy tanečními přiklání se v projevu i instrumentaci 1 VIII. koncert (26. listopadu) přinášel jako milé osvěžení programu opět jednou českou skladbu Vít. Nováka ouverturu »G o d i v u«, ne tedy sice novinku, ale skladbu, jejíž opakování (poposledním koncertním provedení v r. 1910) bylo velmi vítaným. Ouvertura tato; původem práce příležitostná (lc zaha jovacímu představení v d vadle vinohradsl<ént v roce 1907), vyjadřuje hude,-,ně ideový obsah tragedie Vrchlického dvěma markantními motivy, drsným a zvláště v žestích 1 IX. Iconcert (3. prosince) dospěl v cyklu symfonií Beethovenových až k symfonii s e d m é, phlé jasu a humoru, k němuž probojoval se Beethoven těžce od-vrácením se od světa a naprostým v sebe uzavřením, — humoru titanského. Tak nutno pojímati toto dílo, od symfonie »Osuduz tolik výrazem odiišné. Následovaly dvě novinky. První, »Večerní hudba« od P. G r b n e r a pro malý orchestr chce zhudebniti krátkou báseň Hofmannthalovu. Skladatel rozdělil si však svoji předlohu na tři samostatné malé oddíly, ač báseň sama vyžadovala by spíše zhudebnění v celku, jedním dechem. 'I-akto se myšlenky příliš tříští, ač tu a tam probleskne zajímavý instrumentační detail. Druhá novinka byla českého původu — klavírní koncert B-dur s orchestrem snaživého skladatele J. P r o c h á z k V. Autor není sice novotářem v projevu, prol t h e m a od vynikajícího, právě letos zemřelého německého skladatele M a x e R e g e r a. Příčinu úspěchu díla skladatele jinak velmi těžkopádného a ne-přístupného i u širšího obecenstva třeba hledati již ve volbě základního thematu jistě všeobecně známého a svou prostotou přístupného. Thema to pal< celkem v osmi variacích s fugou v nejrůznějších obměnách rhyfmických i harmonických (Regrovsky modulačně znel Ms. M i m o ř á d n ý k o n c e r t (6. prosince) byl opa-kováním úspěšného koncertu třetího s cyklem D v o-ř á k o v ý c h tří koncertů pro klavír, housle a cello. Ceská hudba právě ve svých hlavních představitelích jest v programech těchto koncertů vzhledem ke skladatelům cizím tak málo zastoupena, že přirozeně každý odklon od tohoto směru uvítán jest obecenstvem s radostí K tomu přistupuje u Dvořáka ovšem živelná radost z rytmu prorážející a jeho kyprá melodika af již samorostlá, nebo k Smetanovi (v třetí větě koncertu houslového), Wagnerovi (v druhé větě koncertu celtového) či. k exotismu (v I. a 3. větě téhož) se přiklánějící. čin podepřen byl ovšem značně i účinkujícími (K. Hoffmanem, Lad. Zelenkou, členy i, kvartetta a pianistou Rom. Veselým), kteří vervně vyzdvihli právě' silnou rhytmickou stránku svých partů a odměněni byli dlouhotrvajícím potle- skem. M s. Lisztovo oratorium ,Christus" bylo pro-gramem koncertu per+.sij,tího spolltu Národního di-vadla dne 4. prosince pořádaného. S povděkem dlužno zaznamenati, že dostalo se tak opět 1< provedení dílo, jež mělo by se ovšem častěji objevovati na koncert-ním podiu (posledně provedeno v Praze r. 1897, po prvé 1887). Novost skladby té,o spočívá právě ve způsobu, jakým Liszt látku, kterou sám si vybral a upravil, zpracovává. Liszt neprokomponuje pouze text, nýbrž ponechává mnoho lítni orchestru (hlavně v první části) zcela po způsobu symfonické básně. K tomu přistupuje ovšem silný dramatický akcent, i v církevní ituldbě pro Liszta vůbec charakteristický. Dramatičnosti této dociluje nejen pomocí orchestru, nýbrž i deklamací, které užívá k vytváření melodického spádu. V tom ohledu číslo 6. (-BlahoslavenstvU) a 9. (»Zázrak,<) jsou příklady zvláště význačnými. Při tom však nevybočuje hudba tato nikteral< z mezí přísně církevní hudby. Vnější pomůckou 1< to-mu je Lisztovi časté užívání chorálních melodií, jež jsou mu také hlavním motivickým materiálem a do dávají skladbě pevné architektonické jednoty. Všechny tyto pro Liszta charakteristické složky mohou se uplatniti ovšem jen v případném provedení. Dirigent koncertu, kapelník R. Zamrz 1 a, pěkně propracoval hlavně sbory. V tom ohledu jmenovitě číslo 6. (131ahoslavenství«) a závěrečné ->Resurrexit, uchvacovalo. Méně již vyhovoval orchestr, jenž zvláště v prvním díle zněl dosti ploše. Solisté (sl. U n g r o v á, pí. R e j-h o 1 c o v á, p. 5 t o r k a p. Z í t e k) s výborným » Christem < p. E. B u r i a n a včele podávali svoje party, z nichž zvláště part sopránový je obtížný, vřele a v souzvuku vyrovnaně. Rozsah oratoria a obtíže s na-studováním spojené zavinily asi, že vynecháno bylo číslo 3. (Stabat mater speciosa«) a 7 (Pater nosterp). Bylo by tudíž žádoucno, aby při nejbližší příležitosti opakovala se skladba tato celá bez zkratel<. Uspěch dostavil by se jistě. is. RČTZNÉ ZPRÁVY. 7. V. císař František Josef [. a antifonál vatikánský. Na str. 580. typického vydání tohoto antifonálu jest před zpěvy na svátek sv. Josefa (In solemn. s. Joseph) drobnomalba, představujicí sv. Josefa na trůně, jak v ochranu se mu poroučejí osoby stavů světských, z prava osoby řádu duchovního. Prvá postava z těchto nese zřejmě podobu papeže Pia X. (Josef Sarto), z druhé pal< skupiny na první postavě jasně lze poznati podobu slavné paměti (. V. císaře a krále Františka Josefa I. Možná, že i ostatní podoby představuji vynikající osobnosti světa katolického z doby, kdy antifonál byl vydán (1912). Druhý pěvecký kurs král. hlav. města Prahy, pořádaný Hudební Budčí pro učitel- | ||||
|