|
| ||||
| ||||
|
2 CYRILL, č. 1.
v ruku boží metly, jako když druhdy vypudil božský Vykupitel nehodné znesvětitele ze chrámu. Aby se nemohl nikdo vymlouvati, připojuje sv. Otec instrukci, »právní kodex církevní hudby« a nařizuje nejskrupulosnější její pinění. Instrukce (ASS. 86, 332 a násl.) má 9 částí. I. jedná o předpisech všeobecn ý c h. Církevní hudba patří ke slavné liturgii a má tudíž za účel oslavu Boha a posvěcení i povznesení věřících. Má množiti lesk církevních obřadův; a jako hlavním jejím úkolem jest odívati v příhodnou melodii liturgický text, který přednáší věřícím, tak jest i hlavním jejím cílem dáti textu větší působivost, tak aby věřící snáze byli pobádáni k pobožnosti a lépe se připravili na milost, plynoucí z přesvatých tajemství. Posvátná hudba tedy má vynikati ve vyšším stupni liturgie zvláště svatostí a lahodností forem, z čehož mimoděk plyne i druhý charakter, všeobecnost. Má býti svatou a tudíž vylučovati všelikou světskost, nejen sama sebou, ale i způsobem, jakým se předvádí. Má býti opravdovým uměním, nebol by nemohla jinak míti na posluchače účinku, jakého církev chce dosíci přijímajíc do liturgie ronění hudební. Ale má býti zároveň i všeobecnou v tom smyslu, že sice připustí, aby přijala každá národnost do církevních skladeb zvláštní formy, tvořící v jistém smyslu specifický charakter hudby národu vlastní, ale formy ty zůstanou podřízeny všeobecným vlastnostem církevní hudby, takže příslušník jiného národa nepocítí nepříznivého dojmu. II. D r u h y p o s v á t n é h u d b y. Uvedené vlastnosti vyskytují se v nejvyšsí míře p í zpěvu g r e g o r iá n s k é m, který jest proto vlastním zpěvem římské církve; z téhož důvodu byl také vždy považován za nejdokonalejší vzor posvátné hudby a vším právem lze pro-hlásiti jako pravidlo všeobecné: tím posvátnější a liturgičtější jest skladba pro kostel. čím více se přibližuje zpěvu gregoriánskému; a tím méně jest chrámu důstojnou, čím více s vzdaluje od onoho nejdokonalejšího vzoru. I jest naprosto nutno vrátiti se při posvátných úkonech ke zpěvu gregoriánskému; každý pak věz, že posvátná liturgie, byt se konala jenom při této hudbě, ničeho neztratí na svém lesku. Zvláště dlužno zavésti zpěv gregoriánský také u lidu, aby věřící s větší účastí byli přítomni posvátným obřadům, jako v do bách dřívěiších. Vlastnosti Námi naznačené nacházejí se nejvíce i v klassické polyfonii, zvláště ve škole římské, kterou přivedl Petr Alois z Palestriny v XVI. stol. k největšímu rozkvětu. Klassická polyfonie druží se dosti dobře ke zpěvu gregoriánskému a bylo jí proto zároveň užíváno při nejslavnějších obřadech církevních, jichž se účastní »papežská kapela«. Má tedy býti i k ní hojně přihlíženo při církevních funkcích, zvláště v největších basilikách, stoličních chrámech, kostelích seminářských a konventních, kde jsou k tomu prostředky. Církev vždy uznávala a podporovala pokrok v umění; proto jest i moderní hudba připuštěna do kostela, pokud jsou skladby lahodné, vážné a důstojné, ne nedůstojné liturgických funkcí. Ale poněvadž vznikla moderní hudba vlastně jen ke službě profánní, třeba tím pečlivěji přihlížeti k tomu, aby neobsahovaly moderní skladby hudební v koste-lích nic světského a divadelního ani v zevnější formě. III. Liturgický text. Vlastní řečí římské církve jest latina. Není tedy dovoleno zpívati při slavnostních funkcích liturgických v jiné řeči, tím méně užívati mateřštiny ke zpívání částí mše neb officia. len při slavné mši sv. lze připojiti po »Benedictus« kratičké motetto k nejsv. svátosti Oltářní, rovnéž po Offertoriu krátké motetto na slova, schválená církví sv. Slova nemají býti zbytečně opakována, ani slabiky oddělovány; zpívati se má tak, aby posluchači rozuměli slovům. IV. Zevnější forma posvátných skladeb. ul Kyrie, gloria, credo atd. mají vždy tvořiti jednu skladbu celistvou; nemají tedy sestávati z několika částí samostatných, jež by bylo možno i vynechati nebo nahraditi jinými. b) Při nešporách jest se říditi předpisy »Ceremoniale Episcoporum«, t. j. zpívati žalmy gregoriánsky; hudby figurální (musica figurata) užíti lze při hymnu a verších »Gloria Patri«. Při větších slavnostech jest dovoleno střídati gregoriánský zpěv v choru s t. zv. falsobordony anebo verši stejně důstojnými. Ano, někdy lze připustiti provedení i celých žalmů hudebně, jen když při skladbách těch se zachová vlastní forma žalmův. Naprosto se tedy vylučují a zakazují žalmy t. zv. koncertní. c/ Při hymnech jest zachovávati tradicionelní jejich formu; nesmí tedy býti na př. »Tantum ergo« adagio a »Genitori« allegro. dJ Antifony při nešporách mají míti zpravidla svou melodii gregoriánskou. Kdyby zpěv při nich doprovázen byl hudbou, nesmí to býti ani koncert ani žádný popěvek. . V. Z p ě v á c i. Co zpívá kněz u oltáře a nač odpovídají zpěváci, má se díti vžd} zpěvem gregoriánským, bez doprovodu varhan. Ostatní hudba bude míti formu hudby chorální. »Soloa se nevylučuje, ale jen jako melodické povzbuzení (spunto), aniž by obsahovalo většinu liturgického textu. Z řečeného plyne, že zastávají zpěváci v kostele opravdov~ | ||||
|