|
| ||||
| ||||
|
Roč. XLIII. 1917.
neumat. Takováto vydání pro pohodlí véřících bude moci Ordinarius schváliti, jestliže byla prokázána ve smyslu 4. a 6. odstavce úpiná shoda s vydáním typickým a se schválenými melodiemi. 8. Kdykoli bude žádána posv. Kongregace obřadův o schválení knihy s posv. zpěvem nebo jakékoli liturgické melodie, nutno vždy zaslati tři exempláře. 9. Gregoriánská melodie, určená a doporučená pro liturgii, dle uvedených pravidel od posv. Kongregace obřadů, patří do pokladu či vlastnictví římské církve, spolu i její nový text ; předpokládá se, že tím zároveň povolen i nápěv textu odpovídající, a žádný nakladatel ani autor ne-mohou si stěžovati, když sv. Stolice melodie ty šíří i v jiných diecésích. (Dokončena.) 'w1~ JAN BOHÁČ Ze života velik 'ch lidí. Roku 1882 ke konci října navštívil Liszt v Benátkách Wagnera, jenž v rozkošném P a l a z z o V e n d r a m i n i připravoval brzké provedení Parsifala. Liszt ve chvílích, naposled s Wagnerem prožitých, byl dvojnásobně šťasten. Ze své pracovny, v níž ho Wagner ubytoval, měl čarovný pohled na C a n a 1 G r a n d e. Často kochaje se tímto pohledem, vídával gondoly smutkem zastřené, zdlouhavě plu- jící k blízkému hřbitovu s těmi, k nimž co nevidět bude náležeti i jeho milý Richard. Zjev ten naplňoval ho vždy nevyslovitelnou úzkostí. Jednoho dne zvláště upadl do tesklivé nálady, úpině hrozných předtuch a jako vždy, tak i tentokrát ulevil své stísněné duši v nejmilejší její řeči — v tónech — a napsal památnou ódu smuteční » L a 1 u g u b r e G o n d o 1 a«, tehdy ovšem ještě bez věnování. Později po smrti Wagnerově ji však přepracoval a opatřil titulním obrazem, představujícím hrob Wagnerův a tak označil své věnování. Když r. 1885 žák jeho Góllerich přehrával tuto rukopisnou novinku u přítomnosti Lisztově a jeho přátel v Římě, nebylo jednoho oka, z něhož by byla neskanula slza dojmtití a bolestné vzpomínky na jednoho z největších. Liszt sám hluboce pohnut tázal se hrajícího : »L í b í s e V á m o p r a v d u t a t o skladba? Ach, jak je to vše nepatrné proti tomu, co jsem chtěltenkráte v ysloviti.« Roku 1883 asi v polovici ledna opustil Liszt Benátky. Loučení s Wagnerem bylo dojemné a těžké. Jakoby oba tušili, že už nikdy jim ne-bude dopřáno zde na světě se viděti a spolu sdíleti taje svých velikých plánů a uměleckých tužeb. Wagner doprovázei Liszta až ke gondole. Když už byl zpět na schodou paláce, znova sek němu rozběhl a objímal ho; chtěl využíti poslední Mastné chvíle života, jež uzavře a navždy zapečetí skvělé přátelství s nejdražším přítelem. Rozešli se, aby se už nikdy nesetkali zde na světě, leda jen ve vzpomínkách duší jim oddaných a je zbožňujících. - - Roku 1883 13. února nadešla bolestná chvíle, kdy Wagnera nebyto mezi živými; zemřel v Benátkách v Palazzo Vendramin. Hned druhého dne vrazil do pracovny Lisztovy v Budapešti nakladatel Taborszky. Se slzami v očích vrhá se v náruč nic netušícího Liszta a sděluje mu bolestnou zvěst o smrti Wagnerově. =Nesmysl,« zabručel Liszt, »ten bude ještě dlouho živ; já přece bych musil o jeho smrti první věděti!« Než v tom také již přichází s touže zprávou hrabě Géza Zichy. »I j d ě f e mně ke všem č.... !g přímo zahřměl Liszt a hned telegraficky se tázal své dcery Cosimy, choti Wagnerovy, co jest na tom pravdy. Když obdržel potvrzení této zprávy, zamlčel se na chvíli; snad v okamžiku tom prožíval poslední dojmy ze své návštěvy v Benátkách, snad i obraz smutečních gondol k hřbitovu plujících mu oživil staré předtuchy, jež nyní se spinily, snad se i modlil za duši zemřelého. Jedno jest jistě pravda, že zcela po křesfansku hroznou tuto ránu přijal a po chvíli klidně pravil: » N u, d n e s o n, zítra já!« - - V tichých pak chvílích, věnovaných vzpomínkám na zesnulého, vložil všechen svůj bol a stesk do citupiné smuteční reminiscence, na jejíž titulní list napsal červenou tužkou ~,R. W. -- - - Venezia.« | ||||
|