|
| ||||
| ||||
|
Roč. XL1II. 1917.
Císla jedenáct nejméně ]ze přirovnávati k jiným číslům, protože nemá ani půle ani třetiny. Tak ani věčné blaženosti není ize přirovnati k žádné jiné rozkoši. A druhý, Noemův tón, má nejnižší polohu (lag) hlasu, protože ten tón znamená věk Noemův a tenkrát stala se pomsta špatného života, jež byla největším ponížením světa, když všecko se utopilo kromě osmi lidí. A tenkrát řekl Búh, že lituje, že stvořil člověka. Ten hlas (t. j. raustar hald nebo raustar lag) stojí na sedmém zvuku (hliódh), protože ten tón znamená strach tohoto světa pro potopu a všechen světa běh se děje v sedmi dnech. Septimus tónus má nejvyšší držení hlasu (raustar hald) a tím znamená radost, jež se přihází ve smrti spravedlivého člověka, nebof ta jest nejvyšší radost tohoto světa, když spravedlivý se raduje z pří-chodu andělů v hodince smrti své. A jeho (tohoto tónu) hlas stojí na dvanáctém zvuku (hliódh) *) a znamená to (co řečeno). o®~ ® řeČl v meŠní liturgii. V našich kostelích snoubí se posvátná mim e s i s s uměním m e l i c k ý m a c h o r i c ký m v ladný harmonicl<ý celek. Umění mimetické v nejvrcholnějšíri slova smyslu rozvinuje dramaticky ti mensy oltářní tíl{ony mešní, jež realisují znovu a znovu stůl v domě Markově, ti něhož Kristus podával sebe i Petrovi i lidášovi. Umění v chrámu v pravdě r e a l i s u j e, poněvadž nenápodobuje, nýbrž uskutečňuje, vyvolává k životu, nehraje pouze, ale v pravdě jedná. Při pašijových hrách Oberammergavských Krísta představující p. Lang na scéně na-podobil poslední večeři Vše tam do neimenších detailů správné, promyšlené, procítěné, hra prvořádná, za niž by se nestyděl ani nejlepší, světový herec ale jenom a j e n o m hra, nic víc. Uchvátí až k slzám, ale neskloní šíje ani kolena, neprobudí ani jednoho dobrého úmyslu pro život. Posvátná mimesis v chrámu všalc nehraje jenom, ta vše oživuje; odtud rozdíl mezi divadlem a kostelem. Liturgie není jen něco naporučeného, předepsaného, bezduchého, zevnějšího. Má úžasný rozvoj, skvělou historii, je zrcadlem kultury lidstva a reflexí doby, jejího smýšlení a názorův. Poněvadž nehraje jenom, ale realisuje, lest liturgie výrazem subjektivní víry těch, kteří se jí účastní činně i trpně. as Kněz u oltáře jest kromě umění mimetického pře tavitelem zpěvu melického, pěvecký sbor upomíná na staré chory v Sofokleových komediích ; sbor jest také knězem, ale po stránce umělecké a výchovné. Proto třeba choru, aby své úkony oduševnil, v srdci živil smysl pro krásno a vnitřní zbožnost srdce stylisoval na venek uměním takovým, které by bylo reflexí jeho subjektivní víry, Zajímavá jsou slova, jež napsal český exulant úvodem ke svému zpěvníčku pro lidi opouštějící vlast svou a roku 1659 stěhující se do Polsky: »Kterého časí v církvi kvetla Boží pocta, tehdáž také kvetly nejvíce církevní zpěvové.« Výrok protestantského exulanta bylo by možno obrátit na naše poměry: »Poněvadž nyní nekvete Boží pocta, nekvetou ani církevní zpěvy.« Tím více je tedy třeba, aby napřed se probttzoval cit zbožnosti, jenž probudí smysl pro pravé ronění pěvecké v chrámu. Liturgickou řečí umění melického i chorického jest mrtvá dnes latina. Říci v nynějších dobách naprosté volnosti, že latina jest poručena jakoreč liturgická a officielní, neplatí na každého, ani ho nepřivede k přesvědčení, tím méně k zachovávání předpisít, aspoň ne toho, kdo sám sobě namlouvá, že v kostele všemu rozumí a kdo svou ne schopnost zpívati liturgicky přesně zakrývá mělkými důvody falešného nacionalismu a předstíranou touhou, jíti vstříc požadavkúm věřícího lidu. Latině, jako jazyku mrtvému, ale formálně dokonalému, dána dnes přednost před jazyky ostatními v mešní liturgii, abv byla vnější značkou jednoty církevní. Kde toho po- měry vyžadovaly, měly národové na určitou dobu, jenom přechodně, v liturgii i řeč svou národní. V Cechách bylo třeba se opřít vlivu německému za Rostislava a Svatopluka, bylo třeba zorganisovat církev v samostatnou složku národního bytí; proto Řím schvaluje čá- stečně i slovanskou liturgii. Smetena jest bohužel říše Svatoplukova, zničeno i dílo Methodějovo. V Čechách začíná se znovu založením biskupství r. 975, čímž vystupuje do popředí *) H 1 i ó dh, zvulc, hlas, znamená zde asi to, co my ted nazýváme tónem, kdežto tónus nebo tón v rukopise znamená náš r modus,. Zvláštní jest, že při tónu Noemově< místo Araustar halda se praví araustar lag« — poloha hlasu. Raustar jest genit. od raust. | ||||
|