|
| ||||
| ||||
|
10 CVRILL číslo i.
latinské (kanc. sedlčanský, graduál kutnohorský ve dvorní knihovně vídeňské, Franus z r. 1505, mladoboleslavský z r. 1509, musejní z r. 1512, chrudimský z r. 1530). Příkladem celého českého graduálu jest důležitý rukopis knihovny strahovské (sign. D A 16) z r. 1543 a musejní graduál sign. IV B 9, psaný před rokem 1556, v nichž již jest počeštění mešní liturgie dokonáno vlivem událostí politických a mísením ideí luterských s husitskými. V druhé pol. stol. XVI. přestala liturgie ve vlastním smyslu, protestantismus vyloučil obět mešní, ono reální umění mimetické a hleděl mši sv. nahrazovat pouhým zpěvem, který již nebyl liturgickým, poněvadž nedoprovázel obřadů, nýbrž jen náboženským. Nebylo liturgie, nemohlo býti ani liturgického zpěvu. Náboženský zpěv není ještě liturgickým. Ale katolicismus se oživuje od konce století XVI. ti nás a s ním i liturgický zpěv v řeči officielní, latinské. Stáváme se opět jednotkou celku církve, mámi možnost opět čerpat z jejích pokladů, které tehdy po stránce umění pěveckého bvly přebohaté. Opět za-zníval u nás text liturgický a s ním Orlando di Lasso, Agricola, Isaak, Gallus, Palestrina, mistři nizozemští, španělští, italští, němečtí. Dvůr Rudolfův hostil nejen alchymisty, nýbrž i prvého řádu muzikanty. Vyspělé umění ciziny vrhá úspěšný reflex na umělce domácí. 0 závod komponují na latinské, liturgické texty polyfonní mše a motetta nejen katolíci, i utrakvisté a protestanté. (Harant z Polžic.) Jejich práce, protože latinské, dostaly se tiskem a opisy do ciziny, staly se majetkem všeobecným, nesly slávu jména českého do všech zemí. Věk XVI. a XVII. ovšem jest bohat i na polyfonní skladby s č e s k ý m textem; ale že byly pouze české, smetla je doba a úpině zahladila. Kdo dnes i z našich hudebníku ví něco o tom, že na konci XVI. věku johannes Stephanides Peldrzimowinus mnohou krásnou složil »českou mutettu až šestihlasou a ji věnoval předním mužům českého národa, že krásná motetta napsal Trajanus Turnovinus, Paulus Spongopeus Gevicenus, zvláště plodný Georgius Richnovinus, Simonides Montanus, a všichni ti jiní, jejichž stěží známe jména, tím méně skladby ? Přišla mohutná vina, která domácí umění s českým textem smetla. Byla to cizina, nové internacionální umění, skladby instrumentální, jež odz•~onily všude polyfonii vokální z IVI. věku, tím více té, jež jako panenka se skrývala mezi hranicemi Cech a pro jinde nesrozumitelný jazyk nemohla na venek, ač se stránky hudební by toho byla zasloužila. Vokální polyfonie světová XVI. století, latinská, ač talté zapadla, došla svého vzkříšení, nikoliv však české specifické umění vícehlasu, poněvadž tomu vadil separatismus řeči, jež pro šíření uměleckých památek není nikdy ke prospěchu. Různost jazyková jest vždy na závadu rozmachu hudebního. A představme si dnes Sychrovu, Říhovského, Kubátovu, Foestrovu, Doušovu, Steckrovu mši s českým textem ! Zapadly by, jako české skladby XVI. věku. Tof p r a k t i c k ý moment, který nás vede k nutnosti latiny, jako všeobecné řeči liturgické při mši zpívané. jí jsme spojeni s literárním světem, můžeme jí dáti cizině k disposici skladby své a od ní její opět přijati. Vzpomeňme Smetany, jehož opery mima jiné důvodu i pro nezdařené překlady libret nedošly v cizině rozšíření! Latina setře v liturgii výstřelky národního antagonismu a staví všechny národy a řeči na rovný stuperli, ponechávajíc pro pobožnost neliturgickou každému národu úpinou volnost a svobodu. Na horké pudě národních menšin a smíšeného obyvatelstva jest klid aspoň v kostele při latinském zpěvu, jehož stálým částem rozumí skoro každý. Mluví tu i pro řeč mrtvou v liturgii moment p s y c h o l o g i c l< ý. Když za sebou zavru kostela, chci, aby se za mnou zavřel i svět se svými myšlenkami , vášněmi, starostmi i se svým uměním. Chci v l;ostele něco jiného než na ulici, v divadle, doma. Proto tam jdu. Chci oddati se zcela sobě, své duši. I Iedám okolí a v něm předměty, jež by mne uvedly na cestu vnitřní reflexní činnosti duševní. Chci mluviti sám se sebou, k sobě, netoužím, aby kromě Boha mi někdo rozuměl, ani jinému v tom okamžiku rozuměti nechci. Proto i umění pěvecké má býti takové, aby mne nevytrhovalo. Tajemnost řeči mrtvé, jejíž zvuky neslyším ve víru života, lépe v kostele ve mně budí city vznešené, mrze s Bohem, tajemnou bytostí spojující, než řeč, jejíž zvuky jsou mi zcela otřelé a známé. Řeč mrtvá, tím žě jest něco jiného, než mi skýtá každodenní život, mé city náboženské probudí, ale myšlenek mých nerozptýlí. Nevěnuji se hudbě pro její umění, neposlouchám ji jako část uměleckého pro-gramu v koncertě, dám se jí prostě unášeti a na její perutích myšlenky své vlastní nestí k Bohu. Poslouchám ji jako polozavřenýma ušima, abych se snad jí nevytrhl ze svého přemýtání. Tu mi tak na tom nezáleží, abych rozuměl každičkému slovu, chci prostě cel-kovou náladu, ono tajemné, mystické sladění strun duše, abych sám mohl zpívati v sobě | ||||
|