|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIII. 1917. 29
KRITIKA. Felixe Nowowieského dramatická scena »Q u o v a d i s« pro sola, sbor, orchestr a varhany byla pro-gramem holdovacího koncertu 12. února v Obecním domě. Nowowieslti použil Sienkiewiczova románu »Quo vadis« a ve 4 scenách zhudebnil požár Říma r. 62 po Kr., obvinění křestanů ze žhářství Neronem, jímavou scenu loučení Petra s křestany v kataltombách a tklivou legendu, dle níž Petr opouštěje Řím potkává Krista, kterého udiven Petr se táže: »tlam kráčíš Pane?« a Kristus mu odpovídá: »Jdu do Říma, abych se dal znovu ukřižovati.« Petr chápe jemnou výčitku, vrací se do Říma a pěvecký sbor na konci oratoria provází Petra do Říma a opěvuje budoucnost církve. Z tohoto ltrátkého děje vybral autor jako jednající osoby a tím i solisty: Petra, křestanku Lygiu, náčelníka pretoriánů, dále sbor pohanů a sbor křestanů. Hudba N. zajisté nechce nic jiného, než doprovodit dramatickou scenu na jevišti a je tedy dobrou scenickou hudbou, ale žádným oratoriem. Jestliže se však jeho hra dávala jen koncertně, mohla se vynechati část hudby, jež provází v pochodovém rytmu vstup pretoriánů na jeviště. Tím by délka celého husu byla značně zmírněna. Nejvíce působí hudební líčení schůze křestanů vkatakombách. Orchestr N. zní sytě a jásavě, ale ne vždy originelně. Dramatickou scenu N. nastudoval kapelník u sv Víta, Karel Douša s Filharmonií a s Oratorním sdružením, jež sice nevyniká množstvím pěvců, ale honosí se přesnou i.rtonací a jadrným tonem zvláště v ženských hlasech. Kapelník Douša dovedl vystihnouti krásná místa hudby N. a je také náležitě uplatnil. Ze solistů nejlepší výkon podala pí. Horvátová; dramatický vznos a zvláště vysoká polohahlasová jsou její vzácnou předností Před počátkem koncertu vydán byl sdruženými spolky, jež uspořádaly koncert, nejuctivější projev holdu nejjasnějšímu císaři a králi Karlu i císařovně Zitě. D. O. Symfonické koncerty České filharmonie. K o n c e r t XI. (14.f l.) uvádějící po přestávce vánoční druhou řadu z 20 abonentních koncertů, měl v čele pestrého programu opět Berlioze. Provedena byla jeho čtyřvětá programní symfonie »Ha:old v Italii«, zajímavá vedoucí úlohou solové violy, která celou skladbu vlastně drží, a ne však jako koncertující nástroj, nýbrž spíse jako stělesnění osobnosti (zjev to pro instrumentaci Berliozovu zvláště příznačný) líčí ve skladbě vlastní dojmy a zažitky Berliozovy v italských Abruzzách. Př•irozeno, že skladba takto založená vyžaduje nezbytně zdatného solisty, nemá-li se minouti se zamýšleným účinkem. A tím byl jeden z našich violistů nejlepší — J. Herold, člen Ceského kvartetta, jenž zvláště sltvostným a při tom klidným tónem téměř cellového timbru a síly podal svůj part. Týž umělec spojil se pal< s druhem svým K. Hofmannem, jenž vzorně zahrál dvé populárních skladeb Rud. svob. p. Procházky (»Večerní zvonky« a »Romance«) nově v rouše orchestrálním se objevivších, k bezvadné interpretaci Mozartovy Koncertantní symfonie. Přístupná ouvertura Mendessohnova k »Snu v noci svatojanské« uzavírala pořad. V koncertě následujícím — XII. (21./1.) vy-stoupila Ces. Filharmonie v počtu menším sice, ale za to v souborech vybraných hráčů, jimž dána tak příležitost upozorniti na svoji technickou pohotovost v serenádách Mozartově (č 6.) a Dvořákově (D-moll) a v Beethovenově seplettu Es-dur. Význačným bodem XIII. koncertu (28.%I.) byla Brucknerova osmá symfonie C-moll, méně se sice vemlouvající šíří své formy jako spíše pádností svých themat a mnohými zajímavými obraty instrumentálními. Před ní provedeny Haydnova symfonie G-dur a Mo-zartův klavírní koncert v přesném podání osvědčené umělkyně pí. M. Bettelheimové-Timoniové. XIV. k o nc e r t (4/11.) zůstal zcela vyhražen skladbám J. S. Bacha, jsa vhodným doplňkem loňsltého Bachova koncertu. K suitě 3. (D) loni přednesené přistoupily nyní suita D-dur, z jejíž vět hlavně gavotty a menuetty se orchestru zdařily, a suita H-moll, při-bírající ke smyčcovému orchestru ještě solovou flétnu, jmenovitě v poslední větě samostatně vystupující. Při-dělena byla umělci jistě povolanému, prof. R. Černému. K Braniborským koncertům (1. a 6.) přibyl letos třetí a pak vděčný koncert pro 2 housle se smyčcovým orchestrem. Hrál ho v dokonalé souhře brněnský prof. R. Reissig se svým mladičkým žákem J. Holubem, prozrazujicím již silným tónem a energickým tahem smyčce nevšední na svůj věk nadání hudební a dovedoucím již podávati Bacha s porozuměním. Z bachovské přísnosti vypadala (ovšem na prospěch pestrosti programu) »Kánová kantáta« pro sopran (sl. E. Miřiovská), tenor (p. K. Kůgler), bas (p. E. Fuchs), flétnu !prof. R. Cerný) a orchestr, v partech solových koloraturně značně vypiatá v celku a vtipnou charakteristikou vybavená. Cembalový part hrál velmi uměle na klavíru prof. Karel Straube. Ms. III. filharmonický koncert něm divadla (25.1.). Moderní němecltá hudba bvla na tomto koncertě zastoupena Pfitznerevou ouverturou ku Kleistové »Katynce z Heilbronnua. Smysl tohoto Kleistova dra-matu poskytuje předem skladateli vděčnou látku k mohutnému kontrastu světa rytířského a naproti tomu takřka idyllycky prosté náklonnosti Kateřiny zachycené tóny nadpozemslty jemnými, vede ho dále k zaokrouhlení celé skladby a v účinnou gradaci (svatební pochod~. Z romantiků vybrán R. Schumann, z jehož symfonií provede prvá (B) »Jarní« činící zadost svému podtitulu lehkostí koncepce, neřešící nijakých závažnějších problémů a ukazující hlavně v začátku druhé věty, jali Schumann mnohdy i v symfonické skladbě klavírně myslel. Hudba klassická, jež vedle moderny je stálým kmenem programů těchto koncertů, dostala se k slovu v houslovém koncertě Mozartově D-dur, sl. A. Bartfeldovou přesně a jemně předneseném. Řídil s náležitým příhledem k různostem slohovým kap. A. v. Zemlinský. Ms. Koncerty Českého komorního spolku. Ř ada I. Komorní koncerty této sezóny zásluhou Českého kvartetta všímají si zvláště ochotně českých skladatelů, málo na veřejnost uváděných i nadějných adeptů. V prvním koncertě nové řady (221) padla volba na smyčcový kvintett Otakara Jeremiáše (op 7.). Práce ta nečiní sice nijakých nároků modernistních ani v technice ani ve formě, nelze jí však upříti pcctivou snahu. Nejlépe zní Adagio, které využívá druhého violoncella It účinným effektům zvukovým, je také nejhlubší. Věta první prolnuta je cele mladistvým vzduchem, čímž vyniká také nad méně již výrazným kratičkým scherzem a větou závěrečnou s malým fugatem. Následovala H. Wolfa fragmentární =Italská serenada« pro kvartett sice upravená, ale málo komorně znějící. Pravá komorní hudba zazněla zase v Schubertově kvintettu C (op. 163) do široka rozvedeném, ale s thematy živými, v poslední větě tanečními rhytmi zkypřenými. V koncertě druhém (5.11.) dostalo se zase nejlepšího jistě provedení Chválovu smyčcovému kvartettu z c-moll, ve vedlejších zpěvných větách působivému, v adagiu však a větách krajních příliš prim exponujícímu. Perlou programu byl strhující přednes Bachovy sonaty č. 5 pro solové housle (jmenovitě její umělé fugy) prlmariusem Ceského kvartetta, K. Hoffmannem. Mistrovství svoje jako celku mohlo ukázati opět Ceské kvartetto v Beethovenově kvartettu z a-moll, op. 132. Ms. | ||||
|