|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLII1.1917. 35
textovou, kde se ohazují slova bud po stránce rhytmické, obsahové nebo formální ne-dostatečnými. Ovšem že při tom musí býti dbáno práv originálu. Známá a platná pravidla literární i textové kritiky a správné užívání její jsou nezbytným požadavkem při úpravě textův i písní. Všelil~é jiné úpravy mohou povznesení lidového zpěvu jen poškoditi. Největšími nepřáteli lidové písně duchovní jsou diletantismus a s ním ruku v ruce postupující subjektivismus. Největším oříškem byl ovšem výběr písní, nebof právě v té příčině se názory také i mezi zúčastněnými krtthy valně liší, ba :lěkdy stojí diametrálně naproti sobě. Jedni, majíce na zřeteli více jen ideální stanovisko radili, že třeba ve sbírce písní především obrátiti zřetel jen k vznešeným, vážným a jadrnym písním, které liž v starých dobách sloužili k vzdělání věřících a zachovali si životní sílu po staletí. Jiní, berouce zřetel více rra stanovisko pral{tické, chtěli písně dob pozdějších, které se těší přízni lidu a jsou, ač s odchylkami, skoro všude rozšířeny. Jiní opět holdujíce duchu moderní písně, radili, aby na ty zvláště vzat byl zřetel. A konečně byli jiní, kteří na základě jakéhos eltieltticismu doporučovali vybrati ze všech dob a směrů to, co jest nejvhodnější. Af písně staré, af nové, protože ani v nových dobách duchovní lyrika neutuchla, jen budou-li to písně dobré, účelu svému vyliovující. Nechceme o jednotlivých názorech souditi, avšak přiznáváme se. že bychom ne-rozpakovali se přikloniti k poslednímu názoru, protože by nám tak z pokladu písně duchovní všech dob nejvíce mohlo býti zachováno a státi se majetkem všeobecným. Ovšem že tu padají na váhu také i známky, které stanoví si redakce pro píseň duchovní. Všeobecné zásady aesthetické musí ovšem v souladu býti s potřebami náboženskými. To je nesporno. Avšak je patrno, že i v té příčině budou různé názory a že těžko by byto sbírltu písní sestaviti a všeobecně zavésti, kdyby se opírala pouze o autoritu soukromou. Proto správtiě v Německu chopil se otázky té nejdůst. episkopát a prakticky li rozřešil. Když při výboru písní bylo dbáno výše uvedených stanovisk, je nyní debata o nich skončena. Roma locuta, cansa finita. Může sice jednotiivec míti názor jiný, může si přáti výběru jiného, avšak na věci se tím nic nemění. Jen tak bylo možno dojíti k cíli. Také u nás dlouho se již mluví a píše o jednotném zpěvníku. Před lety sestavena i komise, která na vydání ieho pilně pracovala a počavši směrem opačným, než v Němečku, připravila kromě výboru písní mešních také písně pro jednotlivé doby roku církevního až do doby svatodušní. Tedy hodná část práce byla vykonána. A zajímavo, že postupovalo se podle stejných celkem zásad, podle nichž jednotný zpěvník v Německu stal se skutltem. Bohužel byla později práce z rozličných příčin přerušena. Doufáme však, že zase oživne a záhy dojde kýženého ukončení. Ze toho u nás na výsosí třeba, nebof kdo všímá si jen trochu lidového zpěvu duchovního, musí přiznati, že není tam, ]cde by býti měl. Bud lid vůbec nezpívá, nebo zpívá tak, jak zpívati se nemá, nebo zase zpívá, ale písně, které bychom v jeho ústech raději ne-slyšeli. U nás skorem ještě do dnes platí slova, která v té příčině již před půl stoletím napsal Msgre Lehner v I. roč. »Cecilie«: »Ohled berouce na výbor písní, za první pravidlo měli bychom si utvořiti, aby se libovolné zpívání nikomu neponechávalo. Právo rozhodovací má duchovní správce (řekli bychom je to podle znění synody z r. 1869 jeho povinností). Kde se pravidla toho nešetří a volba písní ledakomus ponechává, nedivte se, že v chrám,,ch a při pobožnostech ozývají se pak písně i obsahem i nápěvem nedůstojné a opravdu hrůzné. Před dvěma lety byl jsem svědkem církevního procesí v jednom velkém městě, kde zpěvák předříkával a lid po něm zpíval píseň, ve které mezi jiným tato slova se nalézala: »Kdyby moře inkoust bylo, písek mořský posejpě, ptactvo kdyby peří dalo - - - skončil však myšlenkou, že by se tím přece sláva Panny Marie nedala vypsati. Jaká slova, takový byl i nápěv —šeredný. Zejména jsou to písně Mariánské po venkově (řekli bycho i v mě-stech, třeba hlavních) tu a tam, ale dosti zhusta se vysk~iuiící, které hudebníku katolíkovi i nápěvem i obsahem se oškliví. A přece není národa ve světě, jenž by měl tak znamenitý poklad právě Mariánských písní z dob minulých, velebných nápěvem, výtečných obsahem, jako národ náš«. (Cecilie I. str. 23, 24.) Drastická snad slona tato o:3sahují, 130hu budiž žel, smutnou pravdu, která ani v našich dobách nepozbyla zcela platnosti a přisvědčí jí zajisté, kdo poslouchá bezvýznamné, zcela nic nepovídající limonádově sladké a unylé texty písní, libující si v možných i nemožných obraze --h a tropech, jež však k náboženskému cítění a vzdělání lid.t našeho ničím ueatislívají. A nemusilo by u nás talc býti, když se podíváme trochu do historie duchovní písně naŠÍ. (Příště dále) | ||||
|