|
| ||||
| ||||
|
50 CYRILL číslo 4.
Smutným faktem je zkušenost, že ve chrámech i ve školách umlká krásný církevní zpěv a málokomu napadne, že je to hříchem na mladém pokolení co den činěným, bráti vznětlivému duchu to, co dovedlo před stoletím tak vysoce, až k nadšení povznésti mistry — genie — které obdivuje celý vzdělaný svět. A ještě smutnějším jest, že ani tak upřímná snaha nově zakládaných jednot cyrillských — svěžích to ratolestí, jež vypučely na mrtvém téměř těle literátských kůrů, — ani těch snaha nedochází svého cíle, nedochází ocenění, ba se nenalezne ani pochopení dosti pro ni. Hudební vzdělání, hlavně pak vrozená láska a talent zpěvní našeho národa marně volá po důstojném sebe umění. Zříme-li tu lhostejnost, nelásku, ba nechut k církevní písni, vštěpovanou mladé generaci, není to pohnutkou k spravedlivému hněvu, jenž právem hledá zadostiučinění? Vždyf historie české literatury vykazuje — díky Bohu — mnoho těch, kteří na poli umění básnického zdárně pracovali; a mezi nimi jest také požehnaný počet těch, kteří srdcím svého lidu chtěli vštípiti city nejkrásnější tím, že velebnou zbožností, kterou v písně vkládali, snažili se povznésti je nad všednost světa. Vzpomeňme si jen s jakým nadšením zpívána byla starobylá česká píseň »H o s p o d i n e, p o in i 1 u j n y!« V jaké vážnosti ji lid choval, vysvítá z toho, že zpívána byla nejen při službách božích, ale i v bojích, při vjezdu panovníkově, a při jiných vážných příležitostech, jsouc jaksi písní státní. Jakým asi dojmem působiti muselo, když tento krásný chorál svojí prostě velebnou melodií ze všech končin vlasti naší stoupal k trůnu milosrdného Boha! A co říci máme o druhé starobylé písni naší: » S v a t ý V á c 1 a v e« ? Bylaf vždy nejoblíbenější písní našeho lidu. Však ani do dneška nepozbyla svého významu. Zajisté s větším nadšením a s větší ještě radostí by chápaly mladé duše dětské kulturní význam dějin, kdyby přes svěží rty častěji plynul chorál tento. Nebylo by snad nijak na újmu ani dobrého jména našich škol, ani dobrého jména vychovatelské způsobilosti našich učitelů, kdyby pěstována byla píseň chrámová s větším porozuměním. Je li zbožná modlitba pozdvižením mysli k Bohu, což říci o zbožné písni, jež nejen mysl, ale i srdce k Bohu povznáší vlivem velebných tonů ? Velebná, zdařile přednesená píseň chrámová povznáší nejen srdce pěvcovo, ale i všech přítomných věřících k posvátné náladě a k opravdové zbožnosti. Při volbě nové písně, která ke službám božím cvičiti se má, potřebí jest opatrnosti a dobrého vkusu. Jest žádoucno, by při volbě té učitel zpěvu i katecheta byli sjednoceni, vždyf nemálo dojista záleží na tom, by kněz, jenž posvátné obřady vykonává za zpěvu mládeže, mohl tím zpěvem býti nadšen nebo aspoň uspokojen. Pak snažiti se bude duchovní, by při každé vhodné příležitosti dětem i dospělým věřícím krásu kostelního zpěvu jakožto důstojné oslavy Boží objasnil a probouzel lásku k němu zvláště v útlých srdcích. Či lze si mysliti, že kněz nedbalým zpěvem při posvátném úkonu rozčilovaný budek němu nabádat a tím práci učitelovu usnadňovat? Jistě že nikoli. Jeho lhostejnost bude buditi nevážnost a ještě větší povrchnost při vyučová:,í dětí předmětu tak vážnému. Naše sbírka kostelních zpěvů je velmi bohata, nutno však přísně dbáti esthetické ceny každého z nich. Je to ovšem dosti nesnadno pro velikou členitost textu a rozmanitost nápěvů; není jednoduché vybrati píseň tak vhodnou, by se dětem líbila a při tom důstojným slovem opěvujíc majestát boží, dovedla důvěrou k nebeskému Otci napiniti dětská srdce Nebylo by zcela správno vybírati písně nejnovější, poněvadž u těchto dbáno sice přesnosti rhytmické a básnického libozvuku, ale to nejdůležitější u písně chrámové, vlastní její cena, vztah totiž její k duchovnímu životu křesfana, ta bývá —žel Bohu — až příliš často zanedbávána. Celý její náboženský význam zastoupen mnohdy fantastickými přízdobami veršů více, než důrazným, básnicky vyjádřeným slovem Písma nebo modlřtby. Ovšem volit písně zcela zastaralé také není radno, nebof ty zase, ač nad nové vynikají hloubkou náboženského přesvědčení, bývají vyjádřeny tak, že nedovedou nadchnouti krásou svého slova, jsouce psány mnohdy pří 1 i š tendenčně, čemuž školní dítě ani při řádném výkladu nemůže rozuměti. Nejlépe tedy i tu voliti zlatou střední cestu, vybírati totiž písně ušlechtilého slohu a krásné, dojemné melodie. Druhým požadavkem při zavádění nové písně kostelní budiž: nacvičit řádně, ne povrchně. To znamená píseň jaksi zživotnit, každé slovo náležitě ob-jasnit, každou myšlenku správně odůvodnit. Však potřebí jest nejen slovům dodat výrazu, ale i melodii dětem vysvětlit významem písně, čili krátce řečeno, snažit se dětem v ústa vložit cit. Nestačí naučiti děti všem požadavkům dokonalého zpěvu. Byf i zpěv byl sebe | ||||
|