|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIII. 1917. 57
po vlastech českoslovanských obecné obliby a rozšíření takového, že během devadesáti roků byl šestkrát otištěn. Napotomní díla téhož druhu nebyly vlastně leč jen vyňatky z této knihy a posud kancionál ten nalézáme v kostelích ve všech krajích českoslovanských. — Aby pak naše kniha obsahovala i dobré písné novější, aspoň ty, jenž valného došly rozšíření, nahlíželi jsme při jejím sestavování také v kancionály vydané od Bečáka, Poimona, Drbohlava, v kancionálek Kralohradecký, pak v duchovní písně od Kamarýta, v sbírku hymen a písní od Sušila, Štulce, Kuldy atd., tak že říci můžerne, že jsme naslouchali nábožným pěvcům po všech krajích českoslovanských«. Tato část předmluvy podává nám jasný obraz o vzniku a účelu kancionálu Svatojanského. Nelze popříti, že kancionál byl na doby, v nichž povstal dílem zajisté pozoru-hodným a vší úcty hodným. Byf bychom snad v něm v době nynější postrádali všelicos po stránce historicko-kritické, byf by nám chyběl přehled kritického aparátu, jehož redakce při sestavování kancionálu dbala, nelze jistě upříti mu, že jest to dílo velikého nadšení, poctivé snahy, širokého rozhledu a neúmorné píle. V mnohém lze souhlasiti s tím, co ze snulý zakladatel Jednoty Cyrillské u nás F. J. Lehner napsal o něm do prvého ročníku »Cecilie«: »Náš kancionál jest dílem monumentálním, jemuž co do bohatosti, hodnoty, krásy, všestrannosti a rozmanitosti s jedné, co do úpravy a uspořádání s druhé strany ne-vyrovná se žádná druhá kniha u národů jiných. Pokladem duchovních písní českých právem honosíme se nad všeliké národy vůkolní. Chloubou a pýchou otcův našich, zejména spolků literáckých bývaly drahocenné kancionály, ozdobené vzácnými obrazy ze starého i nového zákona, arabeskami, znaky a podobiznami, tak že cena jednotlivých památek těchto na mnoho tisíc zlatých se páčí. Jakou měrou vynikají ozdoby umělecké v kancionálech, toutéž měrou uměleckou vyznačují se i písně tuto obsažené. Jaký to duch umělecký i církevní ovládal tehdáž národem českým!« Bohatství, rozmanitost, vnitřní cena a krása většiny písní vysvětlí nám mnohé po-chvalné úsudky o tomto kancionálu i z úst cizích znalců hudebních. Lze právem říci, že na svou dobu bylo to jistě dílo všechnu úctu vzbuzující. Pozorujeme-li však, jaký měl nový kancionál vliv na povznesení zpěvu lidového u nás, shledáme, že byl celkem nepatrný. Nejen že nepřestaly se zpívati písně do chrámu ne-patřící, naopalc ještě se množily a na všech stranách vydávaly se ještě písně velmi po-chybné jakosti a ty se o překot zaváděly, kdežto krásné, důstojné písně kancionálu zůstávaly bez povšimnutí. Co toho příčinou? Myslím, že nám podává vysvětlení nahlednutí do úředního listu ordinariátního z těchto let. Shledáváme tam v Ordinariatním listě z roku 1863 čís. 11. výnos kníž. arc. konsistoře týkající se obsahu a opatření kancionálu pro kostely, avšak postrádáme autoritativního nařízení o závaznosti kancionálu pro celou diecesí, a jeho normativní význam. Tak zůstává Bohu žel krásný kancionál, byf byl vznikl k rozkazu samého arcipastýře, pouze soukromým podnikem a soukromou publikací Dědictví Svatojanského, přes níž se namnoze přechází k dennírnu pořádku. Nic tu nepomáhají krásná a nadšená slova zmíněného již výnosu konsistorního. Promlouvá vřele o písni duchovní takto: »Ve středověku, kdy živá víra všecky poměry života pronikala a objímala, a zvláště uměnám, které církev vzala do svých služeb. vykazovala zvláštní, specificky církevní směr, vytvořen byl také zpěv lidový ve formě důstojné, ducha v pravdě zušlechfující. Nalezli-li umělci výtvarní pro stavbu basilik důstojnou, zvláštní formu, vymyslili-li malíři a sochaři pro vnitřní výzdobu kostela, pro oltáře, monstrance a nářadí chrámové všeho druhu formu stavbě od-povídající, tu snažili se s druhé strany básníci a hudebníci oživiti prostory chrámové vznešenými zpěvy. Hymnus katolické církve ve středověku není pokud se týče textu i nápěvu ještě předstižen. Z tohoto pokladu skýtali kněží a přátelé lidu věřícím překlady, podrževše melodie; a podle toho vzoru vytvořil si pak lid dále zvláštní zpěvy, v nichž jeho individualita byla patrna. Ani bouře, kterými byla naše vlast od XV• až do XVII. století zmítána, nemohly tento církevní vážný, ale vroucí zpěv umlčeti. Jeho zachování jest po většině zásluhou literátských bratrstev, která se v XVI. a XVII. stol. utvořila skoro při všech větších chrámech a byla pravými školami církevního zpěvu. Teprv po zrušení těchto literátských bratrstev v předešlém století poklesl český zpěv !idový. V tomto právě zmíněném období, kde zvláštní vkus skorem všemu umění vtiskl jakýs přepjatý směr, nezůstala ani církevní hudba tohoto zvláštního vybočení ušetřena. Michael (?) Haydn a Mozart, největší tehdy němečtí skladatelé, musili v mnohém ve skladbách jimi kupovaných od církevní vážnosti se uchýliti a požadavkům nevkusu té doby vyhověti. Jako pak ve mších a gradualiích svých zpracovali motivy z motett profan- | ||||
|