|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIII. 1917. 75
doposud v ústech lidu; a budou-li —čehož lze se obávati — naší dobou odhozeny, pak lid náš pozbude klassického zpěvu docela. Nastává tedy otázka: Má se přihlížeti se za-loženýma rukama tomuto zániku staré písně duchovní a šíření světské, zčásti sentimentální, zčásti jako menuett, přejaté z tančírny a ze salonu, krátce ze všedního života, či mají se činiti přípravy, aby česká píseň duchovní, jak se v dobách piných víry podle vzoru latinských hymnů v našem lidu vytvořila, znovu shromážděním církevním sloužila k vzdělání? Poslání písně duchovní jest tak důležité a všeobecně uznané, že jistě nikdo nebude se rozpakovati. aby se rozhodl pro poslednější.« (Str. 84, 85.) Vřelé toto uznání a ocenění duchovní písně české, které zajisté mnohé povzbudilo, aby ji podle přání duchovního úřadu pilně pěstovali, má však také ráz pouze jakéhosi upozornění a povzbuzení důst. kleru, aby si nového kancionálu povšiml, jej opatřil a zpěvu lidovému pozornost svou věnoval. Dokazují to slova téhož výnosu konsistorního : »Důstojné duchovenstvo kurátní se co nejdůtklivěji vybízí, aby v téže míře jako se v novější době přičiňuje o důstojnou výzdobu chrámu Páně, také církevnímu zpěvu věnovali svoji činnou pozornost a úsilovnou podporu.c Aby se tato vřelá výzva potkala všude s kýženým výsledkem, bylo by bývalo třeba stanoviti zásady, kterými se má tato reforma zpěvu lidového říditi. To se však Bohu žel nestalo, a tak zůstalo vše při starém. Písně nevhodné, proti nimž výnos právem horlí, zpívaly se dále a nové podobné se zaváděly. ]eito pak, jak vydané kancionály dob následujících svědčí, také approbační praxe neřídila se týmiž pravidly, a písně nevhodné v kancionálu svatojanském neobsažené, dostaly se do zpěvníků, které se mohly vykázati jakousi approbací, nastal zmatek ještě větší, který nepodařilo se odstraniti až do nynějška. A tak jsme toho svědky, že když se sejdou osadníci různých osad našich a krajin, nesvedou jediné písně, protože každý zpívá jiný nápěv a také jiná slova. Ani synoda Pražská v roce 1863 odbývaná nepřinesla v té příčině žádoucí nápravy. V hlavě XIII. jedná o zřízení sborů literátských a podává také pravidla a rady, jimiž se mají říditi. Naší otázky dotýká se odstavec 9., jenž zní:' »Sbory literátské, kteréž nově budou zřízeny, při prozpěvování písní a žalmů mají jedině K a n c i o n a 1 u pro diecési vy-daného upotřebiti; jiných písní jen tehdáž smějí užívati. když na žádost místního faráře i slovo i nápěv biskupského schválení dosáhly. Sborům, kteří z dob minulých pozůstali a starobylými, pro katolíky složenými kancionály opatřeni jsou, dovolujeme, aby těchto zpěvníků i déle užívati směli, avšak pod tou výhradou: pakliže nyní ještě jiné posvátné zpěvy dle svých povinností zapotřebí mají, kteréžto v oněchno starých zahrnuty nejsou, je od jinud nepřibírali, leč z Kancionálu pro diecési vydaného. Ostatně zachovávejtež totéž pravidlo z ohledu pozdnějších ještě zpěvů, jenž by se zaváděti chtělo, jakéž i spolkům nově zřízeným platí.« Výbornému tomuto ustanovení, které trefně luští otázku opravy lidového zpěvu, které i dnes by ji mohlo zdárně rozluštiti, bylo na závadu, že spojeno bylo s jednotami literátskými a pro tyto v prvé řadě utvořeno. Tam, kde jednoty takové nebylo, pro jednotlivé kůry a farnosti, které bud sbor zříditi nemohly nebo nechtěly, zůstávalo vše při starém. . A tak bujel přes poctivou snahu jak vrchnosti duchovní tak nadšených jednotlivců nešvar dále a lid zpíval až na čestné výjimky hůře i co se obsahu písní i co se způsobu zpěvu týče. Ovšem nesmíme při tom zapomenouti, že nové školské zákony, které školu od kostela oddělily a tím řádné nacvičení potřebných písní značně stížily, ne-li dokonce znemožnily, také příznivě na zvelebení kostelního zpěvu lidového nepůsobily. Svědectvím toho jest nám Ordinariátní list let těchto, kde čteme opatření, jež musila duchovní vrchnost učiniti ve příčině hudby chrámové, když po vydání nových zákonů školských na mnohých místech učitelstvo vzdávalo se své činnosti na kůrech chrámových. Tak přináší Ord. list z roku 1870 čís. 15. str. 63 nařízení o ustanovování ředitelů kůru. Cteme tam: »Chorální služba byla až doposud pravidelně se školní službou spojena, a mnohý bývalý školní patron zmiňoval se v učitelské presentaci také o ředítelství kůru, jež mu výslovně spolu propůjčoval. Církevní ustanovení ředitele kůru stalo se tím způsobem, že konsistoře vydávaly ustanovovací dekret každému učiteli, jakž to zákon předpisoval. — Tyto poměry se nyní změnily a změní se ještě dále, poněvadž — jak pod číslem 4695 naznačeno — se strany c. kr. vlády již služba školní od služby chrámové se odděluje a tato poslednější jenom za dovolené vedlejší zaměstnání učitele ve škole národní se prohlašuje; ano skorem s jistotou předvídáme, že služba chorální při službě školní ani pospolu neobstojí. Pro tento případ jest nyní již radno, aby se pp. duchovní správcové všemožně poohlédli po schopných jinoších nebo mužích, kteříž by se na varhany hrát naučili a pro chorální službu vycvičili.. | ||||
|