|
| ||||
| ||||
|
76 CVRILL, číslo 5.
Ještě patrněji nám to ukazuje dekret roku 1871 v čís. 7. Ord. listu (str. 29 nn.) vydaný : »Navedení dané důstojným pp. správcům duchovním, týkající se kostelního zpěvu a hudby při liturgických výkonech.« Hned v prvé větě nařízení toho čteme: »Za příčinou nových školských zákonů vzdali se semotam učitelové, kteří až posud službu varhaníka a ředitele kůru konali, této služby, a správce duchovní byl tím donucen vyhledati sobě jiného varhaníka a ředitele kůru a žádati o vykázání přiměřeného platu pro něho ze záduší.« Že nové ovzduší školních zákonů a celé tehdejší prostředí působilo na píseň lidovou, která přec svůj kořen měla posud ve škole, je na bíledni. Nahlédneme-li dále do časopisů našich té doby a čteme, jakým způsobem přijato vy-dání nového kancionálu pražského, shledáme, že ani v těchto posudcích není jiného názoru na věc a že jádro celé této otázky zůstává nepovšimnuto. Vyjadřuje se sice radost nad vydáním kancionálu, pochvalují se jeho přednosti, ale že by se měl státi autoritativním východiskem reformy chrámového zpěvu lidového o tom není nikde zmínky. Časopis katolického duchovenstva v roč. 4. (1863) na str. 157 přináší referát, který v podstatě parafrasuje předmluvu kancionálu samého, vykládaie tak jeho vznik, účel a obsah a jen na konci dodává: »Doufáme, že se zvelebení kostelního zpěvu ujmou především spolky zpěvácké a že se vzkřísejí v nový život jednoty literátské! Nechf počnou"v roce tom jubilejním (sv. Cyrilla a Methoděje) ke cti a chvále Boží a ku chvále vyvolenců, v nichžto zvláště púsobila milost Boží!'< Důležitá náprava duchovní písně chrámové skládá se tu na bedra soukromých zpěváckých spolků, které ovšem neposkytují v době úpadku písně nijakou záruku, že při nich bude dosti vůle, síly a porozumění k tak těžkému úlcolu Totéž mluví k nám ze zprávy téhož časopisu o diecesní synodě pražské v 5. ročníku (1864) str. 165. Dr. Borový tu píše: Podobá se, že synoda věnujíc od str. 27—35 (kap. 13) několik listů s b o r ú m 1 i t e r á t s k ý m, neučinila tak z nedostatku látky jiné, ale proto, že náležitě ocenila velikou prospěšnost těchto blahodárných, u otců našich tak drahně časů oblíbených spolkův; - - - Tato kapitola o literátech bude, jak se dovídáme, vytištěna i v druhém díle »Kancionálu«, jejž vydává dědictví Jvatojanské; a tu se lze nadíti, že poznenáhla sbory literátské k novému životu se probudí, zvlášf pakli četné s p o 1 k y z p ě v á c k é se odhodlají síly své i službám Božím věnovati, jakžby ovšem důstojno a slušno bylo. Před rokem zaražený hudební list »Slavoj« všemožně sil svých k tomuto účeli napíná; nemálo vydatným by se tu osvědčilo zvláště slovo pastýřů duchovních, když by osadníků — jak svnoda žádá -- k utvoření sboru literátského s neunavnou horlivostí povzbouzeli.« Opět se tu nechává soulcromé vůli a horlivosti provedení tak důležité reformy. Avšak zdůraznění činnosti správce duchovního jasně ukazuje, že pisatel cítil nedostatek ustanovení onoho a dobře usuzoval, že jen autorita úřední může krásné dílo zdárně dokončiti. Týmž způsobem píše také Blahověst té doby. Jeho posudek o kancionálu Svatojanském uveřejněný je v podstatě totožný s posudkem z Časopisu katolického duchovenstva dříve uvedeným. Na těchto ukázkách se na tomto místě spokojujeme, snad udá se jindy příležitost zajímavou tuto látku zcela vyčerpati. Nebude zajisté ani u nás nikoho, kdo by neuznával potřeby úpravy kancionálu také u nás. Od dob vydání kancionálu svatojanského uplynulo již půl století, zatím vydána celá spousta písní s úchvalou a bez ní, rovněž tak vydáno zpěvníčků všeho druhu a za všemi možnými účely a málo komu napadlo, aby se řídil určitými pravidly při výběru a úpravě písní. Vzaly se krátce písně, které se nejvíce zamlouvaly a které snad tím či oním byly zavedeny, melodie a text se upravily podle zdání upravovatelova; že by při tom 'bylo třeba šetřiti bedlivě jakýchsi přesných pravidel prosodie a rhytmiky, o tom se většinou ani ne-zdálo. A co teprv ubohé ty melodie. Všeliké ty zkrouceniny, které nedbalostí a neznalostí melodii k nepoznání někdy zohyzdily, tiskly se jakoby byly nejkrásnějším dílem Bohem nadšeného skladatele, který by ovšem nad tím spráskl ruce. V té příčině platí o duchovní písni naší to, co o hudebním umění často se říká, že mu totiž nejvíce škodí okresní hudební veličiny. Také i u nás neřídí mnohdy výběr písní, tak jak to podle zákonů církevních býti má a jak to také synoda předpisuje, r e c t o r E c c 1 e s i a e, nýbrž místní veličina mužského nebo ženského rodu, která myslí, že kostelní písni nejlépe rozumí a že může do kostela zavésti všechen brak, který jejímu zkaženému vkusu sice postačuje, ale s uměním, s pravou nábožností a se vzděláním věřících nemá pranic společného. Ba známy jsou i případy, že takové veličiny ani duchovnímu správci nechtěly dovoliti, aby ve svém kostele nařídil v té příčině, co mu svědomí káže, provozujíce passivní resistenci, až by prosadily svou. (Příště dále.) IW~'Ir | ||||
|