|
| ||||
| ||||
|
84 CVRILL číslo 6.
často nezavinila snad malá péče a horlivost, avšak také zase nesmíme přehlédati výhody, které u nás máme proti Německu. Lid náš je zpěvný, v kostele, pokud se mu neodcizil, rád si zazpívá a je vděčen, když mu někdo ukáže, co a jak má zpívati. Lid náš na-učí se písni dobré právě tak, jako bezcenné odrhovačce, ale ovšem nemůžeme za nynějších poměrů žádati. aby sám svým vkusem vystihnul, co je krásné a důstojné a co se do domu Božího nehodí. Vždyf ani při písni světské se tak neděje a rozšíření různých, často i v mravním ohledu povážlivých odrhovaček na úkor našich krásných písní národních, je toho nejlepším dokladem. Ostatně, co bylo právě pověděno, není nic nového a vyskytuje se v podstatě již při vydání kancionálu Svatojanského. Zajímavý je v té příčině článek, který napsal kanovník Bradáč, vydavatel kancionálu, o tomto předmětu do »BlahověstaQ roku 1865. V čísle 12. nalézáme tam článek >0 zpěvu lidu v kostele«, který bychom nazvali jakýmsi programem. kterým se při sestavování kancionálu řídil a co ho k tomu vedlo Podává nejprv krátký jakýs přehled dějin písně duchovní u nás a zmíniv se o pohromě, která stihla zpěv lidu nařízeními císaře Josefa I I., ukazuje úpadek zpěvu církevního a zmíniv se o tom, že k nám přinesena cizí mešní píseň: »Zde v zkroušenosti padáme«, již připisuje ještě Mich. Haydnovi, pokračuje pak: »Právě to, že má ducha písně světské a že snadno padá lidu do sluchu i že pochází z Němec, líbila se mnohým a začali dle tohoto vzoru skládati písně podobné. Někteří pokročili ještě dále. Vypůjčili si od písní zcela světských nápěvy, pod-vrhli jim slova nábožná, určili tempo majestoso a zavedli píseň ihned v kostelích, kteréž lid ovšem velmi snadno se přiučil, poněvadž mu již dílem známa byla. Také se ujalo v našich chrámech množství takových pláňat, kteráž ozdobují krajinu, stojí-li v polích aneb po stráních, ale do vinice chrámu Páně nenáležejí, anobrž chrám Páně profanují právě tak, jako kdyby někdo věrioval na oltář svíce lojové aneb věnoval soše Panny Marie roucho ze strakatého kanafasu a dal je ušiti dle modního žurnálu. Mohl bych takových nedůstojných, starým Laendlerem a jinými tanci zapáchajících písní uvésti hojný počet, však při-pomenu jen, že jsem v jistém kostele při vojenských službách Božích slýchal píseň s melodií z »Kouzelné flétny« totiž z arie »In diesen heiligen Hallen« aniž tehdy komu na-padlo, že to profanace, a v jiném kostele zpívali píseň k Panně Marii dle nápěvu : »Když tsem k Vám chodíval přes ty lesy«. Potom pokračuje: »V nejnovějších časech pozorujeme chvalitebný ruch v duchovenstvu a učitelstvu co do zpěvu kostelního, ale bohužel, poznali jsme také mnohé hudebníky, kteří beze všech hlubších studií o písni kostelní a zejména o písni českoslovanské pouštějí se do skládání melodií posvátných. Nemůže jináče býti, než že tyto nové melodie dýchají duchem písně salonní aneb světské a horlivé kněžstvo a učitelstvo neznajíc věc dychtivě po nich sahá a v kostelích a ve školách je zavádí. Pro Bůh! Půjdeme-li na této dráze ještě dále, pak vyhyne dokonce těch několik staročeských náboženských písní, jež se v lidu jen jako divem posud udržely a my — podobně jalco Němci pozbyli svého starého zpěvu klassického, — pozbudeme svého staročeského zpěvu kostelního. Pak budou míti naše staré kancionály i s notovým obsahem svým, touto chloubou národa, cenu pouze historickou.« Končí pak svoji staf slovy: =Hle, všude se staří chrámové obnovují, malby se čistí, řezby pozlacují, není-li i zpěv jedna z nejhlavnějších ozdob našich služeb Božích? Ne-má-li se i ten obnoviti ? Má v těch ozdobených chrámech ještě déle trvati poloviční němota aneb jalová píseň, jež se více hodí za humna, poněvadž za humny povstala ? Pryč se vším, co kostely profanuje. »Dominus Deus noster sanctus est et domum ejus decet sanctitudo«.< Myslím, že v podstatě platí zásady zde vyslovené také v dnešních dobách a že oprava lidového zpěvu musí se bráti přibližně asi týmiž cestami. Především jest nám ovšem třeba jednotného kancionálu. Jak se toho dodělati? Že je po něm všeobecná touha a že se na jeho vydání dychtivě mezi duchovenstvem čeká, to dosvědčí každý, kdo o této otázce příležitost měl jednati. Je nám třeba kancionálu, který by v ohledu hudebním i slovesném stál na výši doby, který by podle jednotných pravidel byl zpracován a který, maje bedlivý zřetel na poměry u nás zavládnuvší, navázal by opatrně na tyto poměry a z nich vycházeje a k nim ustavičně přihlížeje, podával to, CO nejen pro praktickou potřebu lidového zpěvu jest nezbytné ale co také všem estetickým zákonům a liturgickým předpisům pině vyhovuje. Že práce taková není snadná, že o prostředcích k dosažení cíle toho mohou se názory různiti, jest při obsáhlosti a důležitosti látky zcela pochopitelno. Myslíme, že snad možno přece nalézti jakési body opěrné, které by skýtaly možnost nalézti směrnici, která by pravou cestu ukazovala. Jedním takovým bodem mvslíme, že | ||||
|